Pechfogl 21

Koule

Kolem nich se rozprostírala travnatá planina, na modré obloze zářilo slunce a svěží vítr jim cuchal vlasy.
Tiše stáli a dívali se na šedavou kouli spočívající malé prohlubni.
„Chtěli jste se na něco zeptat?“ ozvalo se jim za zády.
Otočili se.
Za nimi stál stolek, u něho čtyři volné židle, na stolku sklenky, džbán s vodou a miska s ovocem. Na páté židli někdo seděl.
„Hele, to je projekce? Před okamžikem to tady nebylo,“ otázal se opatrně Algi.
Elvian s Elly se okamžitě postavily za Algiho a svými štíty přehozenými přes rameno vytvořily obrannou clonu. Riorgh stála na boku a zajišťovala levou stranu.
Postava sedící u stolku zdvihla hlavu.
„Ne, je to materializované. A ta voda ve džbánu není čistá H2O. Je dotována sadou iontů, aby pro vás byla vhodná ke konzumaci. Ovoce bylo před okamžikem portováno z pralesů středomoří. Můžete se bez obav posadit.“
„Algi, nemáš pocit, že ti do plného počtu tvého fraucimoru jedna chybí?,“ hostitel pobaveně přejel očima po skupině a utkvěl pohledem na prázdném prostoru po pravé straně Algiho.
Dívky znehybněly jako sochy.
„Tos krapet posral, nemyslíš?,“ odplivl si Algi a opřel se pohledem do cizincových očí.
„Omlouvám se. Chtěl jsem drobným žertem prolomit ledy, jak se u vás lidí myslím říká,“ odpověděl sedící muž.
„No, u lidí možná, ale až na mě tady až zas tak úplně moc lidí nejni,“ ušklíbl se Algi.
„Nemáš tak úplně pravdu Algi,“ zavrtěl hlavou cizinec, „čistokrevný člověk tu není žádný. Ale všechny tvé společnice jsou lidé víc, než si myslíš. Všechny.“
„Jak to myslíš s tím čistokrevným člověkem?,“ zúžil Algi oči.
„Jsi maličko jiný. Neříkej, že sis toho nevšiml,“ znovu se usmál cizinec.
„Chceš říct, že mám jinou DNA, než předtím? A že mé Paní se po smrti nerozpadnou na šedostříbrný prášek? A jak by se to mohlo asi stát?“
„Důvěrný kontakt s Elvian tvůj proces nastartoval a s Elly a Riorgh došlo k dalším změnám. Současně se nastartovaly procesy i u tvých Paní. Nějak takhle,“ cizinec roztáhl prsty na obou rukou a křížem je spojil.
„Si děláš prdel, žejo,“ rozpačitý Algi najednou nevěděl kam s očima.
„Nedělám. A sedněte si už konečně. Tady vám nic nehrozí,“ vybídl je znovu cizinec.
Dívky se konečně uvolnily a posadily se ke stolku. Algi se posadil až po nich a položil si meč na kolena.
„Algi, neblbni. Tady fakt nic nehrozí. Sto tisíc let na každou stranu je liduprázdno,“ podotkl cizinec.
Algi se na něj znovu podíval, pohledem přejel přes jeho nevýrazný obličej, fádní polodlouhé vlasy, hnědošedou halenu s rukávy až k rukám položeným na stolku.
„Hele, ty jsi něčí projekce. Jak vypadá tvůj originál?,“ zeptal se zvědavě.
„Ssubatomární obvod. Čučels někdy na noční oblohu dalekohledem? Nějak podobně vypadám,“ ušklíbl se cizinec.
„Ty jseš vnitřek tý šedý koule!“
„Uhádl,“ spokojeně přikývl cizinec.
Algi sáhl po džbánu s vodou, nalil si do sklenice a na jeden zátah ji vypil.
„Mé Paní, promiňte. To, že došlo kvůli mně k nějakým mutacím, jsem netušil,“ otočil se ke svým společnicím.
„Byla to také naše volba Algi,“ řekla měkce Riorgh.
„No právě,“ přikývl cizinec, „vaše svobodná volba. Tím jste změnili podmínky mé mise. Odpor k mezirasovému blízkému kontaktu na bázi dobrovolnosti vám byl nakódován při vašem vzniku a Algimu byl podprahově implementován při naverbování. Stejně tak bylo zabráněno vzniku úvah nad základními otázkami. Někde se u vás stala chyba. Jsme v entropickém světě, takže samozřejmě jsou nastaveny určité kontrolní a eliminační mechanismy takovýchto odchylek, ale u vás čtyř selhaly. Nejlogičtější by bylo zjistit důvody, ale tím by došlo k vaší desintegraci, což nejsem ochoten akceptovat. Nekoukejte se na mě tak ošklivě! Abyste se uvolnili, jsem oprávněn vám sdělit, že nebudete z mé vůle eliminováni v tomto časoprostoru, ani mnou nebude manipulací s vaším podvědomím ovlivňována vaše činnost tak, aby vnějšími vlivy došlo k vaší desintegraci. Je to tak v pořádku?“
„Jo, to je v cajku. Akorát bysem si lajsnul jeden dotázek. Nějaký pokusy nás zlikvidovat čistě náááhodou nebyly činěný? Myslim tim dřívávejc,“ zeptal se Algi.
„Pokusy vás eliminovat samozřejmě byly, toho jste si určitě všimli. Tedy zprvu, když jsem si myslel, že se modifikujete v cosi horšího, než byla třeba Stín. Pak už ne. Ostatní pokusy o vaši neexistenci vyplynuly z běhu dějů. Ale s podvědomím jsem vám čtyřem nikdy nemanipuloval,“ důstojně pronesl cizinec.
Elvian si odkašlala.
„Chceš říct, že tohle,“ ukázala na svoji prolomenou čelenku, „nebyla cílená manipulace, ani tvůj pokus o mojí, či Algiho eliminaci?“
„Ne,“ usmál se cizinec, „tvůj prvotní impuls zabít Algiho a jeho obranný mechanismus byly samozřejmě nakódovány na úrovni primárních reflexů. Výsledek procesu vašeho setkání byl dán interakcí vašich duševních pochodů a vzájemných chemických reakcí. Totéž platí o obou zbývajících dámách.“
„Výsledek procesu… chemické reakce… hm… takhle jsem nad tím nikdy neuvažovala,“ řekla zamyšleně Elvian. Pak se otočila na Algiho a duhovky jejích očí stažené v poledním slunci do úzkých svislých čárek se rozšířily do bezedných zelených studní.
Algi jí chvíli hleděl do očí a pak tiše řekl: „Elektrochemické reakce jsou to zcela určitě, žijeme v hmotném světě. Ale za sebe mohu konstatovat, že od prvního okamžiku nemají chybu.“
„Algi, jseš hnusnej vulgární materialista,“ řekla dotčeně Elvian, ale na tváři jí hrál úsměv.
„No a potom se pustily do práce navzájem předané nanomechanismy, kterých v sobě všichni máte požehnaně. Dámy, nešklebte se laskavě. Jestli jste si nevšimly, tak po zraněních a po extrémním vypětí sil se revitalizujete mnohem rychleji, než ostatní jedinci vašeho druhu. Ano, vašeho druhu, protože každý druh má sadu nanomechanismů jinou. Elvian a Elly, nezírejte tak na sebe, protože nejste stejné. Každá jste jiný druh. Dělí vás od sebe propast času a každá jste primárně určena k jinému účelu. Akorát Algi při naverbování žádné nanomechanismy implantovány neměl. Ty se taky moc se neškleb. Teď se jimi hemžíš,“ utnul Algiho cizinec.
„Chceš říct, že ty mechanismy mezi námi nějak kolují, když my… hm… ehm…,“ Riorgh se zakoktala, jako by si na odpovídající výraz nemohla vzpomenout.
„Ano. Při těsných kontaktech dochází k výměnám nanomechanismů a následně k jejich interakci. Je to docela složité, ale úplně bude stačit, když si to představíte jako jistý druh evolučního vývoje,“ řekl cizinec.
Tentokrát všichni sáhli po sklenicích a zhluboka se napili.
„Takže my jsme něco jako agar, na kterým si pěstuješ breberky na pokusy. A až pokusy skončej, agar spláchneš do hajzlu,“ přešel zase do nářečí Algi.
„Ne, ne. Mýlíš se Algi. Moje dispozice jsou takové, že pokud dojde během mé mise k nějakým mutacím, nebo neplánovaným aktivitám, které by mohly mít vliv na klíčové procesy, musím je neprodleně eliminovat. Máš pocit, že jsi byl po setkání s Elvian neprodleně eliminován? To samé, když ti ten pouťovej kouzelník přihrál do cesty Elly. Pocit, když jsi ji poprvé uviděl, byl eliminační? Nebo Riorgh. To je nesmírně zvláštní osobnost. Když si uvědomila, kdo je, mohla vás i s Gorghem smáznout, ale neudělala to. Mohu vám říci, že po dobu mé existence v tomto čase a prostoru došlo jenom k vašim šesti mezidruhovým interakcím. Opravdu se v případě vás čtyř nejedná o agar po skončení pokusu určený k likvidaci. Ještě to nevím zcela přesně, přece jenom se nacházíme v entropickém vesmíru,“ cizinec se pousmál svému žertíku, „ale domnívám se, že po skončení mé mise vás požádám, abyste mě následovali na mé cestě zpět.“
„A když nebudeme chtít?“ zeptala se Riorgh.
„Já jsem to, co drží všechny zdejší bytosti pohromadě. Takže když odejdu…“ pokrčil rameny cizinec.
Konec věty zůstal viset ve vzduchu nedořečen.
„No, takže bychom měli zodpovězené otázky, odkud jdeme a kam. Teď ještě, kdo jsme,“ zvedla hlavu dosud mlčící Elly.
„Takhle se od věků ptají lidé Algiho světa. Je pozoruhodné, že ke stejným otázkám dospěl někdo, jako jsi ty,“ pokývl cizinec.
„Tak kdo jsme?“ nedala se odbýt Elly.
„Jste můj nejmocnější nástroj k ovládání všech mých bytostí, co jich na planetě je. Díky vám jsem zjistil, jak hluboko v čase se dostaly a co tam prováděly. Vy zcela samostatně regulujete jejich činnost tak, aby nezanechali stopy v kontinuu. Třeba likvidace Stínu byla excelentní práce. Nebo vaše poslední mise. Tam mi sice chybělo zakončení, ale… no nic. Ta, kterou jste tam našli, je něco jako Stín, jen to o sobě nevěděla. Ale díky vám jsem se to dozvěděl já a mohu učinit příslušné kroky.“
„Aha, tak proto máme své schopnosti. Ty jsi nám je implantoval,“ přikývla Elly.
„Omyl. Schopnosti jsou vaše. Vypěstovali jste si je sami. Já jsem pro vás jenom uvolnil zdroje, kterými můžete disponovat.“
„Ty, poslechni. Ty jseš vlastně něco jako absolutní Bůh?“ zeptala se Elly po chvilce ticha.
„Nesmysl. Já jsem stroj naprogramovaný mými tvůrci a pracuji podle nastaveného algoritmu.“
„U Alringovejch fousů, nesnaž se nám tady nakecat, že se tu celou dobu bavíme s kalkulačkou,“ vyhrkl Algi.
„Zajímavá úvaha. A je pravdivá. Tedy když půjdeme až na jádro věci. Jsem taková trochu chytřejší kalkulačka,“ usmál se cizinec.
„Ještě se zeptám na Gorgha. Není možné, že by u něho také došlo k… ehm… úpravám DNA?,“ upřela na cizince pohled Riorgh.
„Ne. Gorgh se nenásilně stýká pouze s příslušníky svého druhu. Násilný kontakt je rozpoznán na úrovni nanomechanismů a k žádnému přenosu a následným mutacím nedochází. Mimoto chyba v algoritmech pro nenásilný kontakt byla opravena napříč časem. K žádné další mutaci už nikdy nedojde.“
„Jestli tomu dobře rozumím, tak ty nás cíleně neposíláš na mise?“ zeptala se Elly.
„Ne.“
„Tak jakto, že se skoro pokaždé dostáváme do míst, která jsou z tvého pohledu kritická? Vždyť my nejsme stroje a cítíme určitou únavu, nebo jsme zranění. A přesto se nedostaneme do klidného okamžiku, i když tam chceme,“ oponovala Elly.
„Vy totiž máte jistou schopnost. Jak bych to jenom… Algi to přísloví určitě zná. Je to o transferu prostoru určeného pro shromažďování produktů látkové výměny ve směru působení gravitace…“
“ Na posranýho i hajzl spadne,“ suše podotkl Algi.
„Ano. Přesně v tomto slova smyslu se pohybujete kontinuem. Z mého pohledu naprosto neocenitelná vlastnost. Proto jsem na vás delegoval mnoho pravomocí a uvolnil jsem pro vás nestandardní prostředky, abyste mohli problémy snáze řešit.“
„Snáze???? Když si vzpomenu na explozi supervulkánu, ještě teď mi běhá mráz po zádech. To bylo o fous,“ vydechl Algi.
„Bylo. Energetická náročnost tohoto kroku byla nevšední,“ souhlasil cizinec.
„Mohl jsi v tom případě ušetřit trochu energie tím, žes mohl zrušit podporu tlupě bubáků, které jsme měli v patách,“ vyčítavě odpověděl Algi.
„Nemohl. Já jsem povinen podporovat životní funkce všech biomechanismů, které jsem stvořil.“
„Aha. Tím se ledascos vysvětluje,“ přikývla Elly.

Algi vstal od stolku.
„Děkujeme za přijetí. Teď se vrátíme domů a necháme si to projít hlavou, jestli dovolíš. Ještě poslední otázka: ‚Jak dlouho ještě?'“
„Co ty uczynisz, jakim narzędziem wyrwiesz ostrze bolesne z serc bijących w żałobne dzwony, jak jeszcze długo…“ zaveršoval cizinec a usmál se.
„To je Czesław Niemen, jeden Polák z mého světa. Kladl znepokojující otázky, na které nenalézal odpověď. Takže se asi nic nedozvíme,“ otočil se Algi k dívkám.
„Nedozvíte. Protože jsme v entropickém světě. Ale dám vám nápovědu a můžete se pokusit o odhad. Jsme vedle kráteru Riess a na sever od nás bude za nějakou dobu Steinheim.“
Cizinec udělal gesto rukou, prostor se zhroutil v duhových křivkách a krajina s šedou koulí zmizela.

Příspěvek byl publikován v rubrice Algiho pribehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář