Lhostejnost

Všichni jsou happy, cool, in. Všichni jsou veselí a hraví, všechno je nejjemnější, nejbělejší, nekřupavější, všichni se cítí bezpečně. A myšlenky, jako šedí ptáci krouží kolem a čekají na svou chvíli, aby mohly usednout, zarýt se do mozku jako drápy a poodhalit třpytivý závoj…
„click“
– Konečně jedeme na hory. Hrozně se těším, ve třinácti letech poprvé bez dozoru, samostatně. Chvilkami mě roztřásá zima a je mi trochu blbě od žaludku, ale to je určitě tím autobusem.
– Jsme po večeři. Byla nějaká divná, zase je mi blbě, ale zítra jdeme na sjezdovku, moc a moc se těším.
– Sjezdovka byla perfektní, ale teď večer je mi zle. Chce se mi zvracet… Stydím se, vyzvracel jsem se na podlahu, už jsem to nestihl na záchod. Paní profesorka mi vynadala a musím to po sobě uklidit, ale nemůžu se zvednout z postele. Kamarádi jsou hodní, uklidili to za mě, snad mi bude ráno líp…
– bolest, Bolest, BOLEST je noc a já jsem vzhůru. Pulsuje mi v celém těle, potřebuji se napít, žízeň, ŽÍZEŇ.
– Kamarádi jsou hodní, nosí mi pití, jídlo. Je mi tak zle, že nedojdu do jídelny. Pan doktor mi dal nějaké prášky, ale nepomáhají. On i paní profesorka mi tvrdí, že to nic není, že něco musím vydržet. A já to vydržím. Jsem přece už velký chlap, je mi třináct let a umím se o sebe postarat.
– Mám průjmy. Nestihl jsem to na záchod a pokakal jsem se. Hrozně moc se stydím, ale musím to vydržet. Vždyď by se mi paní profesorka smála.
– Už nemám žádné čisté prádlo. Potřeboval bych se umýt, ale nedojdu do sprchy, jsem moc slabý. Ten pot tak lepí a studí. Chci domů. Maminko, tatínku…
„click“
– Tak kluk je na horách, Za ten týden mu snad stihneme předělat pokojík z dětského na studentský. Bude mít radost, vždyď už je velký, je to kus chlapa.
„click“
– A zase bolest Bolest BOLEST. Pulsuje a sílí, celé tělo mi hoří, raději už nebudu jíst. Stejně nemůžu nic polknout, abych se nepozvracel, nebo nepokakal. To by se takovému velkému klukovi nemělo stát. A já jsem velký a všechno vydržím, Chci domů Domů DOMŮ.
– Noci jsou nejhorší. Všude ve stínech se skrývají hrozné sny. Nesmím plakat nahlas, probudil bych kamarády. Už abych byl doma, maminka mi uvaří čaj, dá mi prášky a bude mi dobře.
– Jedeme domů. Prý mám sejít dolů z autobusu, protože na rolbě jsou zavazadla a kvůli mě nahoru znovu nepojede. Sníh, všude je sníh, sejdu to, sejdu dolů, všechno je nějak šedé a je mi zima, nechci ve sněhu umřít, umřít…
– Jsme v autobuse. Už brzy uvidím tatínka a maminku a bude mi dobře. Chce se mi spát, spát, spát…
„click“
– Tak kluk bude za chvíli doma, už se těším, jakou bude mít radost. Copak, telefon? Paní přijeďte si prosím vás pro něj k autobusu. Ono je mu hrozně špatně, vypadá že nám tady umře. Dej to sem. Haló, paní, tady je třídní profesorka. Nic mu není, to jenom tady žáci zbytečně panikaří.
„click“
– Autobus stojí, konečně. Maminko, tatínku, to jsem rád, že vás vidím, teď už bude dobře. Já vím, že jsem špinavý a páchnu, ale nemám nic čistého, víte? Ale kamarádi se o mě starali, jsou hodní víte? Maminko, neplač, jsem u vás, už mi bude dobře. Chci domů…
„click“
– Ten kluk už ani nemluví, a ty oči, něco nám chce, ty oči – skoro o sobě ani neví, rychle do nemocnice.
„click“
– Proč nejedeme domů? Nemocnice, je tu čisto, klid, jenom se trochu prospím a půjdu domů. Vždyď jsem přece chlap, co něco vydrží. Co to říká pan doktor? Sepse, co to je sepse? Vždyď náš pan doktor na horách mi říkal, že to nic není, že to za chvíli přejde…
– Jejda, dva skřítkové sedí mi na dece a koukají na mě. A jaké mají legrační šedé pláštíky s kapuckami a jak jim září oči. Jako rubíny. A něco mi povídají, zní to jako ševelení větru a uklidňuje to.
– „Skřítkové, proč tady kolem mě padá to šedé, je to jako popel?“
– „To není popel, chlapče, to je Čas, víš on takhle sněží. Pojď půjdeme, tady pro tebe není místo, víš?“
– „Není místo, není. To půjdeme domů, že? Já se tak těším! Domů, půjdu domů.. Už je mi dobře, nic mě nebolí a je mi lehko. A co to světlo, jako nějaký tunel, tudy půjdeme domů, že?“
– „Ano chlapče tudy půjdeme, Teď vstaň, jsi velký chlap, hrdina, došel jsi domů, to dokáže málokdo. Podej nám ruce a půjdeme.“
– Konečně, konečně, jdu domů! Domů, tatínku, mamin…“
„click“
– Pane doktore, exitus, ten malý kluk, víte? Nedalo se nic dělat?
– Víte sestro, stačilo by bývalo hned na začátku nějaké antibiotikum. Třicet tabletek, víte? To ho dělilo od smrti. Třicet tabletek… Ale ten kluk nikoho nezajímal.
„click“
– Haló, tady je třídní profesorka. Paní, víte o tom, že váš syn už nepřišel tři dny do školy? To by nešlo…
„click“
– Pane doktore, co nám můžete říci k tomu chlapci co jste ho měl na starost na lyžařském výcviku?
– Je mi to líto.
– Líto… ?!?
„click“
A svět je za deset dnů zase víc happy, cool a in, je ještě krémovější, ještě křupavější, ještě bezpečnější, bezpečnější… Jenom v jednom nově zařízeném studentském pokoji sedí dvě bytosti a zdá se jim, že šedě sněží čas. A že jejich syn, velký syn, vždyď je to už chlap – je mu třináct let, se dvěma skřítky s rubínovýma očima na ruce je tam s nimi…
P.S.
Všechny osoby a děje tohoto příběhu je vymyšlené. Jakákoli podobnost s nějakou událostí, co se stala, probíhá, nebo právě začíná je naprosto vyloučena. Vždyď by se něco takového v našem světě přece ani nemohlo stát. Jenom ty myšlenky, krouží kolem nás jako šedí ptáci a čekají, čekají…

Příspěvek byl publikován v rubrice Víceméně děsivé příhody. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments