Mikuláš

Pokoj byl strohý. Stěny natřené neurčitou šedozelenou barvou, křeslo, v rohu kovová postel, skříň pocházející nejspíš z jakéhosi výprodeje kancelářského nábytku, knihovna s několika ohmatanými paperbacky, na zdi umývadlo.
V křesle seděl asi pětapadesátiletý muž, v ústech cigaretu. Listoval starými zažloutlými novinovými výstřižky.
„Bankovní lupič zastřelen na útěku! Vrah neměl šanci proti kulkám policistů! Vyděrač dopaden!“, vykřikovaly dávné titulky svá poselství.
Muž se pohodlně opřel v křesle a zavřel oči…
„Vítám vás na naší první hodině“, zahlaholil za katedrou štíhlý muž v uniformě.
„Nejprve něco nas úvod. V dávných časech bylo možné lovit jakoukoli kořist, stačilo být dostatečně silný. Ale jak kořisti přibývalo, lov již neskýtal to potěšení. a tak vznikla první Pravidla. Tato Pravidla určovala KOHO lovit – toho kdo Pravidla porušil. Jenomže těch, kteří Pravidla porušovali stále přibývalo a lov znovu pozbýval přitažlivosti. Takže bylo určeno JAK lovit a tím byl vytvořen první ZÁKON. Vy, pánové, budete lovit podle pravidel ZÁKONA všechny ty, kteří tato pravidla porušují. Je jedno jak vám bude společnost říkat: policie, zásahové jednotky, kriminalisté.
A teď k našemu prvnímu tématu…“
Muž se v polospánku pousmál.
Slavnostně vyzdobená aula, řady mladých mužů v uniformách. Na pódiu stojí důstojný starý pán v uniformě, na prsou se mihotají vyznamenání. Aulou se rozléhá hlas. „… a tímto vám blahopřeli. Pánové jste LOVCI. Hodně štěstí!“
Venku se začalo zvolna šeřit. Muž v křesle se pohnul. Složil výstřižky do desek, navrh položil novou listinu začínající slovy: „Policejní prezident vám děkuje jménem vašich spolupracovníků za odvedenou práci ve službách Spravedlnosti a přejeme vám klidné a spokojené prožití podzimu života.“
… podzimu života…
Muž se ušklíbl a prudce zavřel desky.
Z venku se ozvalo praskání dělobuchů a pokoj se rozsvítil karmínovým světlem prskavek a ohňostrojů.
Byl prosinec. Šestý den. Svátek svatého Mikuláše.
Muž se vyklonil z okna. Na ulici byly davy lidí, mezi nimi se proplétali Mikulášové, andělé a čerti. Kolem nich běhali výrostci, tahali Mikuláše za vousy, škubali andělům jejich róby a otravovali čerty. Najednou jednomu andělovi vzplála křídla a jeden z výrostků jako ryba proplouval davem pryč. Čerta, který se jej snažil zastavit, sejmul brutálním kopancem do podbřišku, po druhém hodil kámen a byl z davu pryč. Muž pátravě zíral na postavu mladíka skrývající se za kontejnery na odpadky. Ale, vždyť to je KOŘIST. Viděl jeho obrázek v oběžníku na stole v kanceláři, když se před týdnem loučil s kolegy. Povzdechl si. To už je práce pro jiného LOVCE. A jen tak ze zvyku pohlédl na dav a pak stočil pohled nahoru ke hvězdám. Ale něco mu v tom davu nesedělo. Stočil pohled zpět a pátravě se díval.
Ano! Tamten čert! A tenhle taky! A tamhle jsou další! Šest masek čertů se pohybovalo cíleně davem, jako by ho pročesávali v rojnici. Někoho hledají! Muže se zmocnilo vzrušení. Jeden z čertů je určitě ten, který dostal onen kopanec. Teď se opřel o zeď a zhroutil se k zemi. Jasně je to on!
Muž vyběhl z bytu, seběhl schody a vmísil se do davu. Za chvíli narazil na povědomého čerta, který dělal to své budliky budliky na malou holčičku. Holčička se rozplakala, ale v tom se objevil anděl, vzal holčičku do náruče a odkudsi vyčaroval marcipánovou figurku čerta.
„Ukousni mu hlavu, ať tě už nestraší“ usmál se anděl na dívenku.
Čert si uplivl, otočil se a pátravě se rozhlédl po davu lidí.
„Je za těmi kontejnery, hledáte špatným směrem.“ zašeptal muž a trhl hlavou vpravo. Čert na něj pronikavě pohlédl a pak přikývl. Ukázal jedním prstem doprava a pokývl na vysvětlenou ke zhroucené postavě u zdi. Muž zvedl palec na souhlas a splynul s davem.
Rojnice se přesunula vpravo a začala zatahovat kruh kolem kontejnerů. Muž se rychle přemístil za roh domu, aby KOŘISTI znemožnil útěk do labyrintu zahrádkářské kolonie. Tělo pumpovalo do žil nové a nové dávky adrenalínu – vzpomnělo si na vzrušení z LOVU, pach KOŘISTI. S úžasem zjistil, že přestala vystřelující bolest kyčelního kloubu a že se dokáže rychle ohnout bez varovného praskání bederních obratlů. V tom KOŘIST objevila rojnici a zavětřila nebezpečí. Všech pět čertů bylo v davu před ní a šestý ležel u zdi panelového domu. S veselým smíchem vyrazila směrem k zahrádkářské kolonii.
Muž vyběhl směrem ke KOŘISTI a jako mladík se jí rugbyovým chvatem vrhl po nohou. KOŘIST padla na zem. Ozvalo se ostré chrupnutí a KOŘIST splihla jako kus mokrého hadru. V tom je oblopili čerti. Muž se zvedl. Někdo ho pochvalně plácl po zádech, jiný mu potřásl pravicí. Najednou měl na sobě kožich obrácený chlupy ven a kdosi mu podal masku čerta. Ostatní čerti mezitím cpali chyceného mladíka do pytle za nadšeného pokřikování shromáždivšího se davu. Čerti dělali Bulisy Bulisy na děti kolem, tahali je k sobě a švihali kolem sebe metlami, jen to svištělo. Vyděšení prckové ustupovali a před nimi se vytvořil průchod k domu. Čerti se tam rozeběhli, obloukem se vyhnuli Mikuláši s andělem a zmizeli ve vchodových dveřích. Muž se rozeběhl za nimi. Ze sklepní chodby se rozlehl zděšený výkřik, kvitovaný se smíchem lidmi venku.
„Jó, ten dostane nakládačku, to víte, dráždit čerty se nevyplácí“, se smíchem komentoval situaci černovlasý chlapík. Ale oči se mu nesmály. A držel se za břicho…
Muž se zastavil ve sklepní chodbě a pak opatrně vkročil do kóje, která měla otevřené dveře. Muži se úžasem rozšířily oči. Kóje byla jenom začátkem nekonečné chodby vedoucí dolů. Stálo tam pět chlapíků, na zemi se válely masky, kožichy, napodobeniny rohů a čertovských ocasů. KOŘIST ležela v koutě a jenom třas prozrazoval, že je na živu. Hromadu zvědavě očuchával obrovský černý pes.
„Fuj Kerbere, necháš to!“ káral psa jeden chlapík.
„Půjdeš s námi?“ ozvalo se muži za zády.
Otočil se. Za ním stál ten černovlasý vtipálek z venku.
Muž chvíli uvažoval a pak přikývl.
Černovlasý mu podal ruku, pevně stiskl a s úsměvem řekl: „Vítej v Pekle, LOVČE!“

Příspěvek byl publikován v rubrice Víceméně děsivé příhody. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments