Nějak přišla řeč na Moniky, že jsou praštěný. Samozřejmě. Ony to totiž Moniky mají v popisu práce.
Znal jsem jednu z Liberce/Jablonce. Přijeli jsme na školení Cobolu pořádaný Kancelářskými stroji ve Zlenicích (ano, to je tam, kde se už ve středověku vraždilo), sedíme s klukama venku před ubytovnou, tlacháme a najednou po chodníku k nám kráčí Přelud. Botičky na jehlách, nad tím exkluzivní nožky, pak kostýmek v socialismu nevídaný, kabelička, blůzička s famózním výstřihem, decentně namalovaná tlamička, pohled Dámy z High Society a šikézní naprosto nesocialistický sestřih.Mihlo se mi hlavou – „ježiš to bude zase kráva“. Přelud k nám doplul takovým tím kultivovaným drobným krokem nožka před nožku, otevřel tlamičku a chraplavým altem zavrněl: „Kluci, nevíte, kde je tu nejblíž hospoda?“
Kdesi v mém nejniternějším nitru se pohnula dávno zasutá struna. Protože alty, chraptivý alty já miluju.Tři neděle jsme večery a noci strávili týmovou prací v hospodě probírajíce zásadní témata vesmíru a dny jsme překonávali ve vegetativním stavu – tedy tichým spánkem v učebnách probouzejíce se pouze na cigár- a pivopauzy. Dozvěděl jsem se kupříkladu, že Veřejná bezpečnost má výhrady, když se na plechovém pekáči od buchet jezdí ve dvě hodiny ráno po Liberci a mnohá další zenová moudra. Tři neděle se jí bezvýsledně snažila pánská část kursu ojet. A po třech nedělích při loučení na konci kursu jsem já jedinej od ní dostal pusu. Protože jsem se jí jako jedinej nesnažil vopíchat a věnoval jsem se pouze základním cílům, kvůli kterejm jsme na školení přijeli – pití piva a zenovým meditacím.
Ale ten hlas… ten altovej, chraptivej, ginem vypálenej hlas, ten se mi občas připomene, když si dávám bífítra.