Pechfogl 17

Go

Elfky vyšly ze strážnice a rukama si protřepávaly vlhké vlasy.

Riorgh kolem nich prošla, s úsměvem je pozdravila a s afektovaným vrtěním zadečku zmizela mezi budovami Základny.

Dívky se jako na povel obrátily k Algimu.

„Hm… ehm… ono to takhle na první pohled vypadá, že jí svrbí dole v zádech, ale přísahám u Alringovy chlupatý prdele, že jsem na ní ani prstíčkem,“ zrudlý Algi se rozpačitě odmlčel.

Elvian přejížděla pozorným pohledem po Algim od hlavy až k patě. Najednou se její pohled zastavil v místech, kde se ňadra Riorgh dotkla Algiho kůže a zelené zorničky se stáhly do tenkých svislých čárek.

„Prstíček to určitě nebyl,“ protáhla významně.

„Padej se umejt, ty čuně smradlavý,“ ukázala hlavou Elly směrem ke strážnici.

Algi si oddechl a zmizel uvnitř budovy.

„Co ta děvka na nás vlastně šije?,“ přemýšlivě pronesla Elvian.

„Třeba jí fakt svrbí? Když otiskla ty svoje přednosti na Algiho. Málokoho si Algi připustí takhle blízko,“ nadhodila Elly.

„Že bychom ji pozvaly večer na šálek čaje? Třeba by se v naší terapeutické skupině odreagovala,“ zeptala se Evian a oči jí začaly žhnout.

„Což o to, kdyby přišla jenom ona, to by šlo. Její jisté anatomické zvláštnosti jsou… hm ehm. Nic. Ale čistě mezi námi – on by se určitě vlísal i Gorgh. Já z toho skřeta mám husinu, jen na mě sáhne. A podezřívám ho, že to ví a dělá to schválně. Jednou ho zabiju,“ řekla Elly a odplivla si.

„Elly, ty mě neustále překvapuješ,“ zašeptala Elvian a dlaněmi si přetřela zrudlé tváře.

Elly se zatím dívala ke vchodu strážnice, kde se objevil Algi. Pozorovala kapky vody stékající po jeho kůži. Pak polkla a přikývla.

„Dnes večer bude terapeutická skupina. Myslím, že ji potřebuju stejně jako Riorgh, ne-li víc. Necháme tu skřetí děvku, ať ji zorganizuje. Budu potřebovat pořádnou dávku skřetí kořalky a ona ji dokáže zajistit,“ zašeptala do Elvianina ucha.

„Jak si přeješ, má Paní. Dojdi zatím utřít Algiho, jinak se nám na něj nalepí prach a bude vypadat zase jako čuně,“ přikývla Elvian a postrčila svoji družku k Algimu.

Starostlivým pohledem pozorovala Elly, jak jde k Algimu, pak zatřepala hlavou, jako by odtud chtěla vyhnat chmurné myšlenky a vydala se po stopách Riorgh.

Riorgh seděla v kanceláři bývalého velitele základny, jednu nohu přehozenou přes opěradlo křesla, v ruce držela skleničku s pálenkou, ve které se s cinkotem převalovaly kusy ledu. Měla zavřené oči, dřímala a hlavou se jí honily myšlenky, co se asi stane, až Elfky zjistí, že si ji Algi pustil k tělu. Nemohla se v sobě vyznat, proč to vlastně udělala. Najednou vrzly dveře a ucítila vůni, kterou používala Elvian. Nechala oči zavřené a čekala, co bude. Náhle ucítila jemnou elfskou ruku, jak jí klouže po stehně nahoru do klína. Vůně zesílila a ucho jí ovanul Elvianin dech.

„Slušelo by se uspořádat večer malou soukromou oslavu,“ šepotu skoro nebylo rozumět.

Pak jí ruka stiskla a zmizela. Současně vymizela i vůně.

Riorgh otevřela oči, ale v kanceláři už nikdo nebyl.

Upila ze sklenky, postavila ji na stolek a znovu zavřela oči.

Začala v myšlenkách ze všech stran probírat vzniklou situaci. Co paměť sahala, nikdy podobná nabídka nezazněla. Vlastně se měla otřást odporem a Elfku na místě zabít, nebo ji předhodit Gorghovým skřetům. Za tím pozváním bude něco víc. Něco, co donutilo tu elfskou děvku, aby přilezla. Nu což, večer se uvidí. Ale teď si musí dáchnout. Večer si asi neodpočine. Pravděpodobně se budou dít věci.

Riorgh se pohodlně zavrtěla v křesle a začala postupně uvolňovat jeden sval za druhým a nakonec, když celé tělo leželo vláčné, vypínala jednu oblast smyslů za druhou a pomaloučku se propadala do Nirvány. Poslední vědomá myšlenka byla, že musí sehnat pořádné množství kořalky, protože střízlivá by na Elfku nesáhla ani náhodou.

Gorgh seděl v jídelně a požíral obrovskou kýtu z jakéhosi neidentifikovatelného zvířete. Stůl si přisunul k výčepnímu pultu a zrovna natahoval ruku, aby si vzal půllitr s napěněným pivem, když do dveří vstoupil Algi.

„Gorghu! Ty hovado luční! To nemůžeš říct, že žereš? Já mám hlad jak raptor,“ zařval Algi nadšeně.

Gorgh velkopansky pokynul rukou, aby Algi přišel blíž. Zahnutou skřetí dýkou odkrojil velejemný plátek masa, položil ho na tlustý krajíc chleba a nabídl ho Algimu.

Algi strnul a ruka mu automaticky sevřela jílec meče.

Gorgh se rozchechtal a pokynul komusi za sebou. Zpoza výdejního pultu se vynořil skřet a nesl na rožni další kýtu rozměrů takřka gargantuovských. S heknutím ji položil na volné místo stolu, sáhl pod výčepní pult a vytáhl druhý korbel úctyhodného objemu.

„Nech meč bejt a poď si sednout,“ zachrčel Gorgh do výbuchů smíchu, „víš, co se mi na tobě líbí? Že ve všem, co se tejká žrádla, mi skáčeš na špek.“

„To nejni pravda. Třeba teď – teď s mě s tim chlebem nasral,“ Algi se začal smát taky, natočil si korbel, zakrojil dýkou kus masa a začal spokojeně žvýkat.

„Kamaráde drahá, myslim, že neska bude na Základně čóro – móro,“ zabručel spokojeně Gorgh a praštil Algiho svojí tlapou po rameni.

„No… nebyl bych si až tak jistej. Mé Paní něco na večer plánujou a s Riorgh taky šijou všichni čerti. Proto sem tě hledal. Musíme se do toho žrádla vopřít, protože večer bude asi dost esoterickej,“ nakrčil starostlivě čelo Algi.

Gorgh vytřeštil oči.

„Cože??? Esoterickej? Co je to za hovadinu,“ zaburácel, ale pak se zarazil, „hele… a nebude to náhodou… to… tento…?“

„Nejspíš bude,“ přikývl Algi.

„U Alringovy chlupatý prdele! Musím sehnat aspoň kýbl kořalky, nebo se něco stane. Znáš to, předsudky, člověk někam šáhne, vo něco se vopře… meče dou ven… a pak těch keců druhej den,“ zamyšleně pokýval hlavou Gorgh.

„Do večera je daleko, teďka žerem a pijem. Musíme to zlikvidovat, než nás naše Paní najdou,“ přimhouřil oko Algi a zakrojil do pečeně.

„Můžeš vydávat mužstvu. Strážní oddíly dostanou standardní příděly. Je to smutný, ale ani na tomdle místě a v týdle době se nemůžou všichni vožrat jako zvěř,“ vydával mezi sousty pokyny Gorgh skřetovi.

Za chvíli byla jídelna plná žeroucích a chlemtajících skřetů a jejich spokojené chrochtání se ozývalo všemi směry.

Algi se s Gorghem vypotáceli z kuchyňského bloku a opření čelem o zeď kropili bývalými majiteli základny pečlivě vypěstované bonsaje.

„Gorghu, dem se projít do lesa. Takhle zřízený k našim holkám nemůžeme. Ty by nás zabily,“ škytl Algi.

Promotali se branou a skřetí stráž se postavila do pozoru.

„Mmmáte šštěstííí, šššmejdi, žže ššššte střízlivýýý, jinak bbych vvvám urrrval palice, hovvada,“ zavrčel Grogh a zakopl o svůj meč.

Šklebící se skřeti se za nimi dívali a o něčem se vášnivě hádali. Když Algi zakopl o vlas ležící napříč stezky a natáhl se jak široký, tak dlouhý, Gorgh si všiml, že jeden skřet kasíruje ty druhé a zavrčel: „Ssssstejně jjim tty ppalice urrvu. Ssssázej ssse, jesstli ssebou jejich nnnáááččelník ffflákne. Šmejdi!“

„Gorghu, připadá mi, že sme na šrot. Jesli v lese potkáme partičku Elfů, co mě sem přivedli, tak to možná nerozchodíme. Vlezem tady do křoviska a dáchneme si,“ breptal Algi hrabající se ze země.

„My… myslíš? Tak jo, deme,“ přikývl Gorgh.

S mohutným lomozem se vlámali do houštiny popínavého fíkovníku a tam zalehli na zem. Gorgh se zavrtěl v pralesním detritu a během okamžiku splynul s terénem. Během dalšího okamžiku zavřel oči a začal neznatelně chrápat. Z místa, kde Gorgh ležel, zděšeně prchaly stonožky, drobní štíři a další havěť. Algi si povzdechl, našel balvan vyčnívající ze země a opřel se o něj. Prsty automaticky odhrábly rostlinstvo a zvětralou půdu a zaryly se do rostlé země. Zavřel oči a konejšen dotykem kamene na holé kůži začal dřímat.

Příspěvek byl publikován v rubrice Algiho pribehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments