Go

Elfka ležela na pohovce, kam ji uložil skřet, a zatínala zuby, aby nezačala ječet bolestí. Protože všechny rány, které utržila, se začaly ozývat najednou.

Všechny Gorghovy rány šly naprosto neomylně na místa, kde nervy vystupovaly z bezpečí svalové tkáně. Doteď cítila ochromující brnění, které její prsty donutilo upustit meč. Zkusila pohnout rukou, kterou měla uloženu v ledové tříšti, ale ostré bodnutí bolesti jí udělalo mžitky před očima. Po notné chvíli se z venku ozvaly hrubé hlasy skřetů a pánovitý hlas Gorghův. Pak cvakla klika a Gorgh vešel dovnitř. Nesl s sebou kufřík první pomoci ze sektoru biohazardu.

„Tak co s tebou uděláme,“ zapřemýšlel Gorgh a klekl si k pohovce.

Zamyšleně se díval na její ruku.

„Pěkně to puchne, za chvíli ji budeš mít jak meloun,“ poznamenal vesele.

„Děsně vtipné,“ zasyčela na něj.

„Já sem ftipnej, kudy chodim. Dokonce, i když spim,“ zakřenil se Gorgh, „ale co já budu dělat s tou tvou pařátou. Moc často se nevidí, aby křuplo zápěstí při seku mečem.“

„Já ho měla načaté od minulého pokusu, víš?“

„Jakého pokusu?,“ zeptal se podezřívavě Gorgh.

„Zlomili mi ruku v zápěstí. No, já sloužím, tedy sloužila jsem, v biohazardu jako referenční Elf,“ odpověděla suše.

„Jako co?,“ vyvalil oči skřet.

„Referenční Elf. Když je vyvinuta nová forma symbionta, musí se porovnat, co tělo s tímto symbiontem vydrží a za jak dlouho zregeneruje ze zranění. Porovnává se proti referenčnímu Elfovi, který symbionta nemá,“ odříkávala monotónně.

„To sou mi teda věci,“ nevěřícně vrtěl hlavou Gorgh, „hele víš co? Shoď ze sebe hadry. Lehni si zpátky na kanape. Normálně vypni, ponoř se do vzpomínek a vyprávěj mi všechno, co víš o biohazardu. Já ti mezitím zkusím porychtovat tu pracku. Mezi vyprávěním klidně řvi. Aspoň ty hovada, co sou za dveřma na stráži, budou mít vo čom přemejšlet.“

Elfka opatrně vstala, stáhla ze sebe zbytky oblečení a opatrně ulehla zpátky.

Zavřela oči a pustila se do vyprávění. Cítila úděsnou bolest, když jí skřet vracel zpátky vymknutý kloub, když jí promasírovával svaly, které jí bolely, jako kdyby je někdo natloukl paličkou, ale až na občasné zajíknutí jí neunikl ani jeden bolestivý výkřik. Tedy ještě kromě několika výhružných syknutí, když měla pocit, že Gorghovy prsty masírují někde, kde to opravdu není žádoucí.

Gorgh jí nakonec celou namazal chladivou masážní emulzí a rychle jí ještě jednou prohnětl svaly.

Pak ji přikryl lehkou pokrývkou a zamnul si spokojeně ruce.

„Proč si neječela? Co si teď o mě chlapi pomyslej, že sem tu dělal. Půl hodiny šustění a sem tam ňákej vzdech. Ale jinak to byla myslím perfektní práce! A teď spát, ať seš zejtra fit. Já du vomrknout cvrkot na základně,“ prohlásil s mlsným pohledem na štíhlou siluetu rýsující se pod pokrývkou.

Otočil se ke dveřím a vykročil. V tom se ozvalo zvenku zabouchání.

„Co kdo ksakru chce, dyž vědi, že nechci bejt rušenej?“ zavrčel skřet.

Elfka se sykáním zaujala na pohovce svůdnou pozici a nechala sklouznout pokrývku na zem. Trochu pokazím Gorghovi renomé tvrďáka, pomyslela si.

Dveře se rozlétly a dovnitř nestrčil uhrovatou palici nikdo z Gorghových skřetů, ale vstoupila žena, jakou Elfka v životě neviděla.

Rudé vlasy stažené černou koženou páskou, u pasu meč, za jaký by se nemusel stydět ani urostlý chlap, krátkou černou tuniku přepásanou opaskem pobitým stříbrnými hřeby a za ním zastrčenou zubatou skřetí dýku. Holé ruce i nohy na sobě neměly gram zbytečného tuku a pod opálenou kůží klouzaly hladké štíhlé svaly. Rychle přelétla očima pokoj a oči jí zaplanuly.

Zvolna, jako had připravující se k útoku, se otočila na Gorgha.

„U Alringovy chlupatý prdele, co to ksakru má znamenat?,“ zařvala na Gorgha, choulícího se u jejích nohou. „Co je to za elfskou děvku na posteli, ty dobytku?“

„Má paní, dovol, ať ti vysvětlím…“ koktal Gorgh a Elfce připadalo, že se ještě zmenšil.

„Tak vysvětluj! Čekám!“ štěkla ta žena a netrpělivě poklepávala špičkou boty o podlahu těsně před Gorghovým obličejem.

„…asi by ho nejraději kopla do ksichtu…“ pomyslela si Elfka a pak jí to došlo, „…u všech bohů, ona na něj žárlí…“

„Víš, má Paní, dostal sem echo od Algiho, tak sem semka našupajdil s komandem. No a tadle mi připadala taková šikovná. Sem jí jenom lehoučce povalchoval, páč mě napadlo, že by se mohla šiknout,“ začal Gorgh.

„Povalchoval… šiknout… do hajzlu, zvedni se z tý země Gorghu. Když se na tu děvku kouknu, mám děsnou chuť tě kopnout do rypáku,“ zavrčela žena smířlivě.

Gorgh vyskočil a usedl do křesla. Pak ukázal na křeslo proti sobě: „Račte přijmout místo, má Paní.“

Žena usedla, Gorgh poslepu sáhl za sebe na servírovací stolek, neomylně nahmátl láhev s pálenkou, pak sáhl podruhé, vzal dvě sklenky a každou nalil do poloviny.

„Ma Hannah Skurut rragh,“ pozvedl svoji sklenku k přípitku.

„Ma Mannerh Skurut rragh,“ zavrčela hrdelním hlasem žena.

Elfka překvapeně zírala, jak každý z nich spolkl svoji dávku a ani se neotřásl.

„Dobré, je tady toho víc?“ přikývla spokojeně žena.

„Zeptáme se místní specialistky,“ otočil Gorgh hlavu na Elfku.

„To jsou osobní zásoby velitele stanice. Tu pálenku si vyráběl sám,“ odpověděla Elfka a pod zkoumavým pohledem té cizí ženy zrudla a rozpačitě se nezraněnou rukou začala zakrývat předtím odhozenou přikrývkou.

„No tak bývalého velitele zaměstnáme jako vrchního paliče, ne?“ zeptala se žena.

„Ehm, má Paní, to asi nepude,“ ozval se Gorgh.

„A proč by to k sakru nešlo?“ zavrčela žena.

„Ona mu jen tak mezi řečí ušmikla hlavu. Si pučila muj meč. Děsně šikovná cerka. Byl to šum svistu. Ta šiška eště z koberce čuměla jako blázen, japa se to přihodilo, že už nejni na krku,“ šklebil se Gorgh.

„Kecáš Gorghu. Dyť je ten tvuj meč těžkej jak kráva a heft má dělanej na tvoji pazouru. Tý holce by musel ulomit pařát,“ vrtěla hlavou žena.

„No, trošku jí v tom pařátu křuplo. Proto ho má zafačovanej. Ona nemá symbionta,“ podotkl Gorgh vážně.

Žena se s opravdovým zájmem otočila na Elfku, zvedla se a popošla k pohovce.

„Menuju se Riorgh a sem královna těchdle chcípáků,“ napřáhla k Elfce ruku.

„Mé jméno je Medjivillien, má Paní,“ podala nezraněnou ruku Elfka.

„Grrrr, šílenej jazykolam,“ zavrčel Gorgh, „jakže to dělá Algi, když si o něco láme jazyk?“

„Medž,“ přikývla Riorgh.

„Správně, Medž,“ zvedl palec nahoru Gorgh.

„Hele Gorghu, teď mě napadlo. Jakto že nevíš, jak se menuje? Dyť si jí přece…“ začala větu Riorgh.

„Ne, má Paní. On mi nic neudělal. Ani mě nemučil. Ten muž, Algi, co tady je s těmi dvěma Elfkami, to může potvrdit… Můžete se ho zeptat…“ koktala rozpačitě Elfka.

Riorgh se k ní naklonila a nasála vzduch.

„Kecáš Medž. Voníš jako ženská, rozumíš… K sakru víš, co myslím… Nemusíš se bát to přiznat. Nezabiju tě. Ani jeho, i když mě dožral na nejvyšší míru,“ vrčela Riorgh smířlivě, ale oči se jí vztekle blýskaly.

Elfka se k ní naklonila.

„Víš, má Paní,“ šeptala jí do ucha rudá až na palcích u nohy, „on mi rozmasírovával svaly, potlučené z toho, jak mě – jak on říká – lehoučce povalchoval, a když mi po těle jezdil těma svýma rukama… tak ono to samo… víš… ty jeho ruce.“

Riorgh se k ní natočila a oči se jí pobaveně zablýskly.

„Já znám jeho ruce a vím, co dovedou. A nejenom ruce. Na skřeta je neobvykle šikovnej. Ale neříkej mu to, on by spychnul,“ zašeptala spiklenecky.

„Přestaň na nás takhle civět, ty prasáku,“ zaječela najednou na Gorgha, který seděl rozvalený v křesle a mžoural jako kocour, který hodlá sežrat dvě myši najednou.

„Myslím, že půjdeme na obhlídku stanice, má Paní. Abyste přišla na jiné myšlenky,“ Gorgh se zvedl z křesla a přehnaně uctivým gestem pokynul ke dveřím.

„Riorgh, znám ho sotva hodinu a můj dojem, že Gorgh je sprosté a nevychované hovado, každým okamžikem sílí,“ poznamenala Elfka k zádům odcházející skřetí královny.

„A to je den. Počkej, až zjistíš, jak sprostej a nevychovanej bývá večer,“ mrkla Riorgh přes rameno.

Gorgh se chraplavě rozesmál, ale Riorgh ho pěstí praštila do zad, jen to zadunělo.

„Padej,“ štěkla na Gorgha sípavě chytajícího vyražený dech.

Pak se za chechtajícími se skřety zavřely dveře a Elfka osaměla.