Pechfogl 14

Laboratoř

Algi přikývl a Elf otevřel dveře. Pak pokynul rukou a stropní luminofory se rozzářily. Dlouhá chodba měla prosklené stěny v pravidelných intervalech přerušované poměrně zvláštně konstruovanými dveřmi.

„Biohazard?,“ otočil se na mága tázavě Algi.

„Ani ne. Spíše bezpečnostní opatření. Za dveřmi jsou chemické a fyzikální laboratoře, radioaktivní materiály a tak podobně,“ vysvětloval mág.

„Tak se na to podíváme,“ vykročil do chodby Algi.

Následné hodiny byly pro obě dívky poměrně fádní, protože Algi pedanticky prolézal laboratoře, prohlížel přístroje, kontroloval chemikálie a prováděl mnoho dalších pro Elfky občas i záhadných činností. Tvářil se čím dál spokojeněji a občas si zabručel pod vousy slova chvály.

Když se dostal zpátky ke vstupním dveřím, spokojeně poplácal mága po zádech.

„Perfektní pane kolego. Perfektní. Jenom mám na vás otázku. Proč tady nikdo nepracuje?“

„Základní výzkum oblastí, které máme pod kontrolou my, je hotov. My se nyní věnujeme aplikovanému výzkumu věcí, které zajímají nás, Elfy,“ odpověděl suše mág.

„Ano, biotechnologie. S vašimi výsledky jsem se už seznámil v praxi,“ ušklíbl se Algi.

„Přejete si ještě něco vidět?,“ naklonil hlavu mág.

Algi se tázavě podíval na Elfky a ty zavrtěly hlavou.

„Myslím, že nám to takhle stačí. Všechno, co nás zajímalo, víme. Mám pro vás jistý návrh. Ale na to bychom se měli někde posadit. Čistě mezi námi – něco bych sezobl a vypil. Co vy na to?,“ obrátil se Algi na Elfa.

„Račte za mnou,“ přikývl suše Elf, ale bylo na něm vidět, jak zuřivě přemýšlí, co na něj Algi chystá.

Šel jako první chodbou a na lesklých dveřních kováních a vodících lištách pozoroval rudé odlesky zářící runy na Algiho dýce. Pak zabočil za roh a odlesky zmizely.

Zastavil se a chtěl se podívat zpět, co se děje, ale Elfky mu s omluvným úsměvem zatarasily cestu.

„Musel si odskočit,“ naklonila se k němu s tichým zašeptáním Elvian.

Za okamžik se zpoza rohu ozvalo cvaknutí zavíraných dveří a Algi otírající si ruce o kalhoty se k nim přidal.

„Kdo má malý reservoir, musí často na pisoir,“ zažertoval, což mu vyneslo úšklebek a zhnusené zvednutí obočí obou Elfek, a dodal s pohledem na svoje vlhké ruce: „jo, došly vám ubrousky u umývadla.“

Došli k mágově pracovně, usadili se do pohodlných proutěných křesel a čekali, až jim služba v podobě mladé Elfky podá občerstvení.

Algi sledoval Elfku zamyšleným a trochu smutným pohledem. Pak si vzal nabídnutou vysokou sklenici s ovocným džusem a maličko s ní zakroužil. Spokojeně poslouchal cinkání ledových kostek o sklo a rozhlížel se po pracovně.

Nebylo tam nic, co by nějak připomínalo nějakou magii. Žádné levitující předměty, žádné hry barev, žádné podivnosti. Byla to normální pracovna elfského vědce s knihovnou, stolem plným spisů, množstvím bujících rostlin, filigránskou čajovou soupravou, zdobeným psacím náčiním.

Elfka mezitím dokončila malebné rozmístění ovocných jednohubek, salátů, nářezové mísy a křupavého pečiva. Pak kývla hlavou na pozdrav a odešla.

„Ta v sobě nemá symbionta,“ konstatoval Algi a jeho pohled sklouzl ode dveří k mágovi.

Mág přimhouřil oči.

„Patrně osobní hračka, že?,“ zeptal se Algi.

„Ehm, že zrovna vy,“ zasyčel čaroděj.

„Ano. My tři dohromady jsme hračka. Velmi nebezpečná hračka,“ odtušil suše Algi.

Vyřčená slova mágem trhla a bylo na něm vidět, že horečně přemýšlí.

Vtom se otevřely dveře a dovnitř vstoupila znovu mladá Elfka.

„Co je zase?,“ vyštěkl mág.

„Ještě nesu nějaké občerstvení,“ odpověděla roztřeseným hlasem, sáhla někam za sebe a v rukou se jí objevil ohromný stříbrný tác s nakrojeným válcem masa, ze kterého tekla jemně růžová šťáva.

Dveře se za ní tiše zavřely.

„Co… co… co tto jee..“ zakoktal konsternovaný mág a vytřeštěně zíral na ohromné modřiny na jejích holých pažích a na její rozervaný oděv.

„To je pro dalšího hosta. On tak nějak zelený moc nežere. Koneckonců já taky ne,“ usmál se Algi na čaroděje a pak se otočil na Elfku. „Polož to na tamten malej stolek a šoupni ho sem k tej volnej sesli.

Dívka udělala, co jí poručil.

„No a teď uveď našeho hosta,“ kývl na ni Algi.

Elfka otevřela dveře a kývla na kohosi za nimi.

Dovnitř vstoupil obrovský skřet se zakrváceným mečem v ruce. Na krku měl na stříbrném řetěze pověšený amulet vyrobený z lebky, záda mu kryl hrubý štít a dlouhé rozcuchané vlasy mu zpola zakrývaly oči.

Mág zařval hrůzou.

„Zdravim vás fšecky!“ zahýkal skřet nadšeně. Pak se otočil k třesoucí se dívce.

„Pocem,“ zavelel. A když k němu přistoupila, urval jí kus blůzy a utřel si do látky meč a zasunul ho do pochvy.

„Abych tady nenasvinil,“ dodal vysvětlujícím tónem.

„Vostaň tady,“ zavrčel na ni ještě a hnal se k Algimu.

„Ty starej pacholku, koukám, že se ti to povedlo,“ hulákal Algi a objímal skřeta, až mu chrupaly kosti.

Skřet se vymanil Algimu z náručí a otočil se k sedícím Elfkám.

„Ma hannah Elfeian rrágh!“ zavrčel pozdrav a lehce se uklonil.

„Zdravíme tě, Gorghu. Kde ses tady vzal?,“ kývla hlavou Elvian.

„Dostal jsem echo, že sou tady k dispozici primassina labiny. Akorát, že je trochu problém se stávájícíma nájemníkama. Tak sem vzal pár kluků a trochu to tady vyklízíme,“ zavrčel Gorgh.

Mág se začal konečně probírat ze šoku a pohnul dosud zdřevěnělými prsty.

„Jestli chceš o tu pařátu štandopéde přijít, tak klidně pokračuj,“ zavrčel Gorgh a přirazil mágovi ruku k opěradlu svojí pěstí v ocvočkované rukavici.

Ozvalo se suché křupnutí. Mág zasyčel a zbledl bolestí.

„Algi, tos mu poslal zprávu z pisoáru?,“ otočila se Elly znechuceně na Algiho.

Algi přikývl.

„Dospěl jsem k názoru, že místní biohazard se mi nelíbí. Gorghovi skřeti právě eliminují místní vědeckou základnu a po úspěšném převzetí stanice tu podle Gorghova uvážení může zůstat zbývající podpůrný personál. Skřeti budou mít k dispozici jenom… opakuji JENOM… chemické a fyzikální laboratoře. Pokud by je náhodou napadlo provádět nějaké nepřístojnosti, bude s nimi zatočeno úplně stejně, jako se stávajícím osazenstvem,“ pohlédl Algi na Gorgha a pousmál se, „včetně nejvyššího šéfa, samozřejmě.“

Gorgh pobledl a polkl nasucho.

„Já si to pohlídám,“ zachraptěl.

„Ale my tu zbůhdarma plkáme a vysychá nám v hrdle, tak na zdraví,“ zvedla Elvian svoji sklenici.

Gorgh do sebe vylil půl džbánu ovocné šťávy, vytáhl svoji dýku a začal šrotovat donesený špalek masa. Algimu se občas podařilo uzmout sousto za nepřátelského Gorghova vrčení.

Pak zvedl hlavu a podíval se na mladou Elfku stojící v pozadí.

„Pojď sem. Ten prázdnej tác i se stolkem dej stranou, šoupni si sem sesli a posaď se k nám,“ Algiho hlas zněl přátelsky, ale dívka ucítila kdesi mezi svými zběsile a chaoticky pádícími myšlenkami cosi drsného. Soustředila se na to a s úžasem vnímala něco, co vypadalo jako Algiho pocit.

Každopádně ji ten pocit vyděsil, neboť jí připadalo, že Algi je všechno, jenom ne v dobré náladě.

Svižně udělala to, co po ní žádal a usedla mezi Algiho a Gorgha. Strašně ji bolely modřiny na rukou i po těle, ale bála se pohnout. Algiho duchovní svět ji děsil.

„Gorghu, tos jí udělal ty?,“ zeptal se Algi s pohledem na dívku.

Ta sebou trhla a snažila se paže zahalit rozervanými cáry blůzy. Z nějakého důvodu cítila, že pohled na její rozbité tělo Algiho dovádí k zuřivosti.

„Jo, to sem byl já. Ono to jinak nešlo. V životě sem neviděl tak zuřivou pinglici. Zlikvidovala mi první sled a já sám sem s ní měl co dělat, abych jí pacifikoval. Jenom to, že bojovala tak skvěle, jí zachránilo kejhák.“

„Zajímavý. Já sem si o ní dělal obavy od prvního okamžiku, kdy sem jí uviděl. Nějak sem si řikal – tý holky bude škoda, až se tady objeví Gorgh. Ten je přece na takovýdle typy vysazenej. Udělals mi radost Gorghu,“ spiklenecky mrkl Algi.

„No, vono to nejni úplně tak, jak sem řikal prve. Skoro se to stydim říct nahlas. Ale nějak mi připoměla tvý holky, tak sem si řek’ – nechám jí bejt a jen jí pro jistotu maličko zvalchuju, aby nebyla tak bujná, jako tyhle dvě,“ zašklebil se Grogh na Algiho.

„Gorghu, ty jsi neskutečně sprosté hovado! Asi ti urazím hlavu až u ramen, abys těch svých prasáren už jednou proždy nechal,“ zaječela Elvian.

Grogh se chraplavě rozchechtal, až mu zaskočilo a musel chytat dech.

Dívka zaťala pěst a vší silou praštila Gorgha do zad.

Gorgh chytil dech a otočil se na dívku: „Sakra, to byla řacha. Děkan.“

Algi s lítostí pohlédl na prázdný stůl a zvedl se.

„No, my odsud asi vypadnem. Ale co s ní? Elly, napadá tě něco?,“ otočil se Algi na Elfku.

„Mohla bych ji vzít tam, odkud pocházím. Vypadá, že se vyzná. A taky asi bude potřebovat doktora, aby jí pomohl po té skřetí nakládačce,“ přikývla Elly a kosým pohledem sjela Gorgha.

Dívka se začala zvedat s ostatními. Tvářila se neutrálně, ale zkoumala Algiho vědomí, které se začalo pomalu uklidňovat. Pak se podívala na Gorgha a rozhodla se.

„Zůstanu tady s Gorghem. Mám tu ještě nějaké nevyřízené věci,“ oznámila.

Obě Elfky se na ni udiveně otočily a i Algi se zatvářil překvapeně.

„Ne. Gorgh mi nic neudělal, jestli myslíte to…“ dívka zrudla a zakoktala se.

„Gorghu, je to fakt, nebo se tě ta holka bojí?,“ přísně se zeptal Algi.

„Přísahám na holej pupek,“ Gorgh olízl dva prsty a zvedl je k přísaze.

Vážnost přísahy poněkud zhatilo to, že si olízl zrovna ty dva prsty, které předtím hojně máčel v pepři a chilli papričkách, když si kořenil maso.

„Gorghu, že jsi sprosté hovado, na tom trvám. Ale hlavu ti u ramen dneska neurazím. Až někdy jindy,“ řekla Elvian smířlivě slzícímu a prskajícímu Gorghovi a koutky úst jí cukaly smíchem.

„Tak dobře. Gorgh má elfskou pobočnici. Ty se budeš snažit, abys Gorgha nezabila, protože jinak bych na tebe pustil Elvian. To je produkt místního biohazardu, takže si jistě dovedeš představit, co by z tebe zbylo,“ obrátil se Algi na dívku.

Dívka sice vystrašeně přikývla, ale někde uvnitř cítila, že Algi už vychladl a výhružka je myšlena spíše jako žert.

„Jo Gorghu, abych nezapomněl, vopatrně s ní. Jako s vejcema. Ta holka v sobě nemá symbionta, tak né aby tě napadlo jí zase zvalchovat, když něco udělá blbě. Podruhý by to nemusela rozchodit,“ zašeptal Algi Gorghovi.

„Kecáš. Dyť mi zlikvidovala štyry chlapy. A já sem s ní měl co dělat,“ zavrčel Gorgh.

„No, je to holka šikovná, tak se vo ní hezky starej. Jako vo vlastní,“ šeptal dál Algi.

„Blbe,“ zavrčel zhnuseně Gorgh.

Nojo, ale co uděláme s tímhle šmejdem? Pošleme ho do země Hel, aby se trochu sžil s přírodou?,“ přerušila jejich šuškání Elly a ukázala na mága, který se do té doby snažil být maximálně nenápadný.

Dívka se otřásla a její pohled zledovatěl.

„Dovolíš, Gorghu,“ otočila se ke skřetovi a sáhla po jeho meči.

Mág otevřel ústa k výkřiku a chtěl vyskočit z křesla, ale dívka byla jako blesk. Zubatá skřetí ocel se mihla se zasvištěním vzduchem, mágova hlava odletěla obloukem a tělo se zhroutilo v gejzíru krve.

„U Alringovy chlupatý prdele, to byl teda fofr,“ kývl uznale Gorgh a jemně vykroutil z dívčiných rukou svůj meč. Zřetelně slyšel chrupnutí jejího zápěstí, když meč zaťala do mágovy šíje a tušil, co to znamená.

Algi a Elfky štítivě obešly rostoucí kaluž krve, kývli na pozdrav Gorghovi a odešli.

„Co budeš dělat teď? Je na základně ještě někdo, komu je potřeba urgentně utnout hlavu?“ šklebil se Gorgh na Elfku.

„Myslím, že není. Teď půjdu do pokoje, který mi přidělíš a dva dny tam budu řvát bolestí, než mě to všechno přejde. No a pak se uvidí,“ vrátila statečně Gorghoovi škleb.

„Povedeš mě do mágovy rezidence. Tam budu mít hlavní stan já,“ zavrčel Gorgh. A pak se spikleneckým mrknutím dodal: „A ty taky. Musím mít pobočníka po ruce. A taky se mi dobře usíná, když slyším někoho řvát bolestí.“

„Gorghu, už ti někdo někdy řek’, že jsi fakt sprostý a nevychovaný hovado?“ spiklenecky mrkla zase ona.

Gorgh se znovu rozchechtal dunivým smíchem. Pak otevřel dveře a gentlemansky pustil Elfku před sebe.

„Nech tu pravačku volně viset a vůbec nic s ní nedělej. Já ti pootvírám všechny dveře, jen mi říkej, kudy půjdeme,“ zašeptal jí tiše do ucha.

Elfka na něj překvapeně pohlédla, ale Gorgh si dal jenom prst před ústa na znamení mlčení.

Pak se rozeřval na zvědavě zírající skřety. Ti se rozeběhli po své práci, protože bylo zřejmé, že jejich šéf je v bojovné náladě a není radno ho dráždit.

Ale bylo vidět, že to, co viděli, všem šrotuje v šišce.

V mágově přepychovém apartmá, do kterého naštěstí skřeti ještě nedorazili, takže bylo nepoškozené, Gorgh Elfku uložil na pohovku, pochroumanou ruku jí ponořil do mísy s ledem, vyšel ven a pečlivě za sebou zavřel dveře. Pak udělal několik hlučných kroků po chodbě a přibíhající skřeti s úžasem zírali na svého velitele, jak se po špičkách plíží jako kluk zpátky ke dveřím a poslouchá u klíčové dírky. Pak se spokojeným úsměvem čemusi přikývl, přivolal dva skřety a postavil je přede dveřmi na hlídku.

Vyrazil do sektoru biohazardu, kde předpokládal, že najde něco na Elfčina zranění. Samozřejmě že nenechal zlikvidovat celý sektor, jak navykládal Algimu, protože takhle vybavená polní nemocnice je pro věčně bojující skřety naprosté terno. Koneckonců Algi mu přece řekl, že se o tu Elfku má starat jako o vlastní. Ale předtím ještě něco říkal o vejcích. Grogh se na okamžik zastavil a chvíli to probíral ze všech stran. Pak zavrtěl hlavou a odplivl si. Nakašlat na Algiho rady. Teď to tady půjde po skřetím.

Příspěvek byl publikován v rubrice Algiho pribehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments