Pechfogl 8

Na stromě…

Elvian držela ze všech sil otevřený Portál.

Byl otevřený dost dlouho na to, aby se Algi s Elly dostali dovnitř. Ale stále nikdo nevycházel ven. Cítila, že silové pole Portálu začíná kolísat.

Za okamžik ho bude muset zavřít. A jestli je Algi s Elly uvnitř…

Zachvěla se.

V žhnoucím pekle rozervaného a zkrouceného prostoru se objevily dva stíny.

Vyčerpaně svěsila ruce. Portál zmizel.

„Elvian! Má Paní,“ Algiho hlas zněl vyděšeně.

Elvian se zapotácela a začala klesat k zemi.

Algi k ní přiskočil, zachytil omdlívající dívku a zvedl ji do náruče.

„Rychle, mizíme,“ štěkla Elly a stále nahá, se svými věcmi v rukou, rozeběhla se do temné noci.

Algi pádil za ní.

Neběželi dlouho. Po krátkém travnatém úseku se vnořili do křovisek, které před nimi uhýbaly do stran, aby se za nimi znovu spojily do neprostupné houštiny. Algi poslepu klopýtal se svým břemenem přes kořeny a oddenky keřů.

Nemarnil čas ohlížením za sebe, ani rozhlížením se kolem. Cítil, že něco mají v zádech. Pronikavý pižmový pach byl všude kolem. Asi byli v teritoriu nějaké velké šelmy. Ale kde byli a hlavně KDY, to si netroufl odhadnout.

Konečně se dostali mimo keřový podrost. Kolem něj vystupovaly z temnoty šedavé stíny štíhlých kmenů nějakých stromů.

Algi začal klopýtat a lapal po dechu. Jejich sprint, i když celkem krátký, byl vysilující.

„Stůj! Tady musíme nahoru!“

Elly upustila svoje věci na zem, s výskokem se zachytila spodní větve mohutného stromu, zavěsila se jako opice za nohy na větev a s hlavou dolů napřáhla ruce. Algi jí podal Elvian a sám se vyhoupl do koruny. Převzal bezvládnou dívku, bezpečně ji usadil do rozsochy větví a seskočil zpátky na zem, aby Elly podal její věci. Pak vylezl zase zpátky.

„Musíme výš. Nevíme, co to tam dole je a jestli to nebude chtít vylézt za námi,“ zašeptala mu do ucha oblékající se Elly.

Přesunuli se po kmeni stromu o několik pater větví výš.

„Hele tohle je borovice, žejo?“ zeptal se po chvíli Algi.

„Je to podobné borovici. Nějaký druh, který neznám. Určitě je to starší než stromy mé doby. Ale o kolik starší,“ Elly pokrčila rameny.

„Hvězdy jsou taky trochu jinak, než je známe,“ zamyšleně podotkl Algi hledící k obloze.

„Moc hluboko v čase asi nebudeme. To, co nás pronásledovalo, smrdělo jak starej pes. Takže musíme být v čase minimálně svrchního paleocénu. Alespoň jsem nikdy neslyšela, že by mezi ještěrkami běhali nějací psi.“

„Nebo možná budeme někde v eocénu. Přerostlí psi. Přerostlí fóglové. U Alringa, kdybych já si vzpomněl, co jsem o těch potvorách slyšel,“ vrčel Algi.

„Budeš hlídat? Dala bych si šlofíčka. Včera mezi těmi kameny se mi nespalo nejlíp,“ poprosila Elly.

„Klidně. Mě by se zase špatně spalo bůhvíjak vysoko nad zemí,“ kývl Algi.

Starostlivě zkontroloval Elvian. Bylo to dobré. Klidně oddychovala bezpečně opřená v rozsoše obrovských větví.

„Asi je to opravdu jenom únava,“ pomyslel si spokojeně. Napínal uši a oči, ale v temnotě, jenom minimálně prosvícené světlem hvězd, nebylo vidět skoro nic z okolní krajiny. Jenom kdesi v dálce lehounce zazářil těsně nad zemí jakýsi opar. Kolem lesíka se chvíli potloukalo jakési zvíře, dávající najevo svoji přítomnost mručením. Ze stepi se ozývalo občasné zavytí a jednou se ozvalo děsivé zaječení následované vítězným řevem úspěšného lovce.

Řev? Bylo to spíš štěknutí. Algi si v tom okamžiku vzpomněl, co to může být a po zádech mu přeběhl mráz. Před očima mu vytanul obrázek zvířete, které bylo podivným tvořem připomínajícím medvěda i psa zároveň. A vzpomněl si také na nelétavého ptáka velmi podobného těm, kteří je včera napadli na pláži.

Včera… Včera, takhle k večeru, ve středu, třicet miliónů let v čase kupředu… Algi se ušklíbl a zavrtěl hlavou.

„…Algi, víš o tom, že jsi vlastně cvok…“ ucítil Elvianinu myšlenku.

„…asi jo, ale teď spi a odpočívej, ať jsi ráno fit…“

„…copak můžu spát, když přemýšlíš nad takovýma obludama…“ zazněl mu hlavou její povzdech.

„…už nebudu… “ poslal ještě myšlenku.

Našel si pohodlnější pozici a zahleděl se napůl vidoucíma očima do řídnoucí tmy.

„Brzy bude ráno, to už vydržím koukat,“ mihlo se mu ještě hlavou, než upadl do hlubokého spánku.

Elvian zachytila ještě Algiho poslední podvědomou myšlenku „…držet takovou dobu Portál….nepochopim, jak je možný, že ženská vydrží víc jak člověk…“. Usmála se do tmy a pohladila rubín visící na jejím krku.

Příspěvek byl publikován v rubrice Algiho pribehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
0 0 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments