Pechfogl 7

A nebo nejhoršího…

Algi se probudil a mžoural kolem sebe v ranním svítání.

Šumění moře nepřehlušovaly žádné neobvyklé zvuky. Jenom čerstvý ranní vítr hvízdal ve skalách. Algi spokojeně vnímal klidnou sílu tryskající z balvanů kolem nich a snažil se vyčíst minulost z vrstev kamene před ním, který rozhlodalo moře a slaný vzduch. Zrovna dumal, jak mohla vzniknout ta tenká světlá vrstva místy probarvená červenou, když se pohnula Elly spící mu na klíně.

„Dobré ráno, Algi. Jak ses vyspal?“

„Dobře. Hřeješ jako peřina,“ zašklebil se.

„Sprosťáku,“ řekla laskavě.

Vstala a rozhlédla se kolem.

„Ticho a klid. Nikde nikdo.“

„Taky mi to tak připadá,“ přikývl Algi.

Mrknu z moře, jak to vypadá na bojišti,“ navrhla a rozeběhla se k vodě.

Cestou ze sebe shazovala výstroj i výzbroj a těsně před vlnami odhodila do písku pláže i halenu, kalhoty i zbývající prádlo.

Do bronzova opálené tělo vklouzlo do vln jako nůž.

Zírající Algi jenom nasucho polkl.

Když už bylo jasné, že z Elly neuvidí nic než hlavu vznášející se na vlnách, pokrčil rameny a vydal se na průzkum pobřeží. Sebral Elvianin luk, ležící v písku pláže. Voda už na něm oschla a byl celý pokrytý lesklými krystalky soli. Ze zvyku je pronmul v prstech a ochutnal. Zarazil se a ochutnal znovu. Pak se otočil a šel na pláž. Namočil prst do vody a olízl ho. Zavrtěl hlavou. Voda byla hodně slaná. Víc, než by předpokládal. S tímhle mořem se něco dělo.

Zavřel oči a nechal svou mysl pátrat po mořském dně dál a dál.

Kdesi daleko, kam jeho mysl nedosáhla a odkud získával pouze odrazy a střípky informací, přinesené vlnami, se k sobě přibližovaly dva kontinentélní bloky a ze stlačovaného materiálu rostla hráz, která měla přehradit cestu vody do oceánu. Rostla zvolna po milimetrech za rok, ale brzy nastane čas, kdy tohle moře zemře.

Prolákliny se zaplní solankou, ta ztuhne a vytvoří bílé solné pláně, po kterých se bude prohánět vítr a hnát před sebou krystaly soli smíšené s pískem. Nad solnými ložisky narostou desítky metrů vysoké vrstvy spraše a život se sem vrátí.

Nakrátko.

Pak jednou, po milionu let, oceán prolomí hráz na západě a voda si vezme zpět toto území.

Algi si smutně povzdechl, že u toho nebude a zvolna šel zpět po Elvianiných stopách ke skalní bariéře, tyčící se do výše jako hradba města obrů.

Cestou se snažil luk čistit a zjistit, jestli ještě bude vůbec k něčemu. Na první pohled se zdálo, že slaná voda ještě nestihla napáchat žádné velké škody. Jednotlivé části kompozitu pevně držely u sebe a nejevily tendenci se rozlepovat.

Algi objevil ohniště.

Blížil se k němu opatrně, protože se mu nezdál černý balvan, ležící vedle.

Skoro to vypadalo jako ranec nějakých hadrů.

Tasil meč a posledních deset metrů přeběhl obrovskými skoky. Kopl do rance s mečem napřaženým k seku.

Ranec se převalil a Algi si zhnuseně odplivl.

Některé věci, které si Elvian nedokázala odpustit, prostě nesnášel.

Zaslechl za sebou kroky.

„Algi, našels něco?“ kolem ramen se mu ovinuly mokré paže.

„Našel,“ řekl suše a ustoupil stranou.

„A heleme! To býval Temný pán. Kdo ho tak zpracoval? Kouzlo… kouzlíčko…“

Pobrukující Elly se sklonila k té věci na zemi a s profesionálním zájmem to prohlížela.

„Zdá se, že Elvian tady měla romantické setkání při měsíčku a z gentlemana se vyklubal hulvát. Tak ho trochu zpracovala,“ oznámila Elly po chvíli bedlivého zkoumání Algimu.

„Zdá se,“ znechuceně přikývl Algi a nakopl kraba spěchajícího k vábně vyhlížejícímu kusu střeva ležícímu na chladném písku.

Dezorientovaný krab se v písku chvíli mátořil z kopance. Pak zapátral svými makadly ve vzduchu a lovil molekuly té úžasné vůně slibující bohatou hostinu. Nabral správný směr a chvátal znovu k bohatě prostřenému stolu.

„Cos objevila za útesem?“ otočil se k nahé Elly.

„Aby ti nevypadly oči,“ usmála se potěšeně, ale pak suše poreferovala. „Nic. Pár mrtvých fóglů, Temný rozsekaný na maděru po pádu z výšky. Naši vojáci jsou pryč. Své mrtvé pohřbili do písku. Jo a na pláži se válí chcíplej žralok. Je jak jehelníček. Použitelné šípy jsem z něj vytahala. Budou se Elvian ještě hodit. A šutrákem jsem mu vyrazila zub velký jako moje dlaň. Aby si ho Elvian mohla pověsit na řetízek vedle těch raptořích zubisek.“

„Fakt??? Elvian zastřelila v noci žraloka? A jak velkýho?“ vykulil oči Algi.

„Docela dost. Kam dosáhnu rukou,“ vypjala se Elly na špičky s napjatýma rukama. Rubín na jejím krku se rudě zaleskl.

Algi už to nevydržel, objal ji a přejel jí oběma rukama po zádech od krku až dolů.

Ucítil, jak se pod jeho dotykem zachvěla, spokojeně se usmál a přitiskl ji boky k sobě.

„Ty nemravo! Myslíš pořád jenom na jedno,“ vykřikla pohoršeně a vytrhla se mu. Šlápla přitom na spěchajícího kraba.

Zapotácela se a nakopla nebohé zvíře, až odletělo za nejbližší dunu.

Krab se rozeběhl k moři. Na pláži, kde z čisté oblohy padají boty, on být nemusí, i kdyby tam ležela hromada lahůdek pro tisíc krabů.

„Elly, myslím, že by sis měla posbírat věci. A to hodně rychle,“ zamyšleně pronesl Algi zírající přes její rameno.

Ucítila to také.

Rozeběhla se k vodě a sbírala všechny své propriety do jednoho chumlu. Vzduch rozechvívaly vibrace, až jí bolelo v uších a všechno kolem ní dostávalo duhové několikanásobné obrysy. Konečně měla všechny své věci v náručí a běžela zpátky ze všech sil.

Před ní žhnul otevřený Portál a jeho siločáry křivily prostor všude kolem do bizarních tvarů.

Klopýtala po houpajícím se terénu, ale blížila se každým krokem k Algimu.

Ten zdvihl ruku a udělal gesto.

Prostor kolem zešedl padajícími vločkami času a lokální kontinuum se začalo chvět.

Oslepená Elly do něčeho narazila.

Chytlo jí to kolem ramen a skočilo to s ní do běsnícího časoprostorového víru.

Příspěvek byl publikován v rubrice Algiho pribehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
0 0 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments