Pechfogl 4

Anebo vás budou chtít sežrat…

Elvian se nenápadně, aby nezvlnila jedinou vlnku, malými krůčky blížila ke skalisku.

Hluk boje na břehu pomalu utichal.

Temná hmota před ní postupně rostla do výšky a vypadala dost nepřístupně. Elvian se rozhodla, že ji obejde. Odbočila trochu doprava. Pod chodidly ucítila skaliska vystupující z písku.

„Jestli zakopnu, je se mnou konec,“ mihlo se jí hlavou a snažila se přesouvat hlemýždím způsobem, aby nepůsobila zvukové vlny, které by mohly přilákat nějakého dravce. Náhle se jí zmocnil podivný pocit, jak by na ni z moře někdo zíral.

Skalisko už měla téměř obejité. Pocit, že ji něco sleduje, byl stále intenzivnější.

Začala se jí zmocňovat panika. Napnula veškerou svou vůli, aby přemohla chuť rozeběhnout se vlnami ke břehu.

Zakázala si myslet na Algiho a na Elly.

Jenom kráčela pomalu za svým cílem.

Krok…

Další…

Ještě jeden…

Před ní byla volná hladina, bez vln značících překážky pod vodou.

Za zády se jí ozval šum rozrážené vody.

Nahnula se kupředu a vyrazila. Šlo to velmi pomalu. Dno stoupalo zvolna a břeh byl daleko.

Po několika krocích už jí byla voda do pasu.

Zrychlila brodění a současně vkládala promočený šíp do luku.

Voda jí byla po kolena a s mohutným cákáním spěchala ke břehu.

Voda kolem ní náhle začala stoupat, jak obrovské tělo valící se z moře ke břehu před sebou tlačilo vlnu.

Z posledních sil zrychlila a rozstřikujíc kolem sebe gejzíry vody, běžela ohromnými skoky ke břehu.

Jakmile měla pevnou půdu pod nohama, otočila se a posílala jeden šíp za druhým do temnoty.

Její ruka chvíli šátrala v prázdném toulci, než si uvědomila, že všechny šípy skončily v té mokré, nepřátelské tmě.

Rozhlédla se kolem sebe, jestli na ni nečíhá další nebezpečí.

V temnotě skal se zamihotalo světlo.

Odhodila promáčený luk, tasila meč a do druhé ruky vzala dýku.

Runa na nákončí dýky se rudě rozzářila.

„Jde se to,“ zavrčela pro sebe a vykročila ke světlu.

Elfové drželi pravou část a střed chatrného opevnění, Algi s Elly bránili levou část.

Ptáci prolomili palebnou přehradu a snažili se přelézt kamenný val. Ze tmy se vynořovaly ohromné zobany a krví podlité nemilosrdné oči. Algiho napadlo, že takhle nějak asi vypadá peklo.

„Elly, ty hajzlové jdou evidentně po nás. Na vojáky skoro neútočí,“ snažil se Algi překřičet hluk boje.

„Taky mi to tak připadá. Musíme něco vymyslet, jinak je za chvíli po nás. Tohle dlouho neudržíme,“ zavolala Elly a mohutným sekem sťala příliž drzého ptáka.

„Vypadnem odsud. Ty fóglové poběžej za náma a vojáci se můžou stáhnout do skal.“

„Dobře. V těch šutrákách si ptáci akorát tak zlámou hnáty,“ odpověděla Elly a už volala zpěvavou elfštinou na své vojáky pokyny.

„Můžem?,“ zařval Algi.

„Můžem!“

Algi vyskočil na hřeben valu, balancuje na kamenech, srazil k zemi dotírajícího ptáka a skočil do tmy. Než útočníci stihli zaplnit mezeru, proklouzla i Elly.

Dezorientovaným ptákům chvíli trvalo, než zjistili, že jejich cíl zmizel, takže Algi s Elly získali slušný náskok.

„Za mnou, zmizíme jim mezi skalama,“ funěl Algi.

„Tam nahoře musel být ještě jeden, co je řídí. Ti ptáci jsou sami o sobě pitomí. Přerostlý slepice,“ vyrážela ze sebe nezi prudkými nádechy Elly.

Kličkovala poslepu za Algim mezi balvany a snažila se zaslechnout, zda se za nimi něco žene.

Vypadalo to, že se ptákům v kamenném bludišti ztratili.

Náhle se Algi prudce zastavil, až mu narazila do zad.

Algi stál jako socha a napínal všechny smysly, aby zjistil, co je před nimi.

V temnotě cosi přerývaně dýchalo.

„Mám se podívat, co to je?,“ zašeptala Elly Algimu se rty přitisknutými k jeho uchu.

Její prsty se připravovaly ke gestu, ale Algi po paměti našel její ruku a stiskl její dlaň ve své.

Pak ji mírným tlakem stáhl k zemi.

„Zůstaneme tady, šeptal jí tiše do ucha. „To vepředu se mi vůbec nelíbí. Elvian tam někde je a nikterak se nesnaží nás kontaktovat. Počkáme do rána. Tady mezi balvany nás nikdo nenajde.

„Co když se Elvian něco stalo?,“ zašeptala Elly.

„Určitě ne. To bych cítil tady,“ přitiskl si Algi Ellyinu ruku na srdce.

Elly celou dlaní vnímala jeho pravidelný tlukot.

„A poznal bys, kdyby se mně něco stalo?“

Algi ji místo odpovědi políbil.

Spokojeně se mu stulila do klína a za chvíli usnula.

Algi zíral do tmy a přemýšlel, jestli se během téhle výpravy vůbec někdy vyspí. Opřel se o stěnu obrovského balvanu a zády vnímal sílu, kterou balvan vyzařoval. Chvilkami klímal, občas hleděl na hvězdy nad hlavou a hlavou se mu míhaly vzpomínky skal kolem něj. Moře kdysi bylo mnohem výš, přelévalo se přes horní hranu útesů, ale pak začalo postupně klesat. Tlak zemské desky ohromného jižního kontinentu začal zdvíhat tento kus pobřeží a kdesi v dálce na západě se uzavřelo spojení s oceánem.

Algi cítil jakési chmurné uspokojení okolních skal nad umírajícím mořem.

Nakonec ho přemohla únava a usnul.

Příspěvek byl publikován v rubrice Algiho pribehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
0 0 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments