…v létě se vám odmění svým zpěvem.

Skupinka jezdců se na svých koních hnala po písečné pláži.

Tedy hnala… Byl to spíše ostrý klus. Protože písek byl poměrně hluboký, jeli v příbojové pěně, která koně přeci jenom trochu brzdila.

Ale možná to byla spíše záminka. Poslední jezdec na tom evidentně nebyl dobře.

Kymácel se v sedle, poposedával, chvílemi se dokonce zdálo, že spí. Zato čelo skupiny hýřilo veselím. Každou chvíli se odtud ozýval dívčí smích, i muži jedoucí za dvěma válečnicemi v čele se lehce usmívali. Občas některý spokojeně pokývl hlavou a pohledem na svého upřeně zírajícího souseda se ujistil, že zhoupnutí koně, které si vynutilo naprosto úžasné zakroužení boků jedné, či druhé paní, udělalo dojem nejenom na něho.

S tím, jak se blížila noc, umlkal i hovor mezi vojáky a bylo slyšet jenom cinkání postrojů a pofrkávání unavených koní.

Algi pobídl svého oře a ze svého posledního místa se postupně dostal do čela skupiny.

„Rozbijeme tábor. Všichni už sotva pletou nohama,“ prohodil Algi.

„Už hodnou chvíli se snažím najít nějaké vhodné místo, ale kde nic, tu nic. Vůbec nechápu, jak je možné, že sem z těch skal nestéká žádná řeka, ani potok. Kam se ta voda děje?“ unaveně zavrtěla hlavou Elly.

„Ono tady asi moc neprší. A to co naprší, se vsákne do země. Za pobřežním valem skal jsou další skály a kopce kamení. Tohle je tvrdá zem. Měli jsme spíš jet stezkou, kudy jezdí tví lidé. Ve vnitrozemí a na východním pobřeží je přece jenom mírněji,“ podotkl Algi.

„Ale zase by o nás věděl kdejaký sup, či havran, který hlídá stezku. Myslím, že jsem vybrala správnou cestu. Tady je úplně mrtvo. Tedy když nepočítám mořské ptáky.“

„No právě. Je tady mrtvo, protože tu není pitná voda. Asi budeme muset zastavit a přenocovat na pláži. Což se mi vůbec nelíbí. Zastavíme tady a odpočineme si. Pošlete někoho, aby se mrknul támhle za to skalisko. Jistota je jistota,“ ukázal Algi do houstnoucí tmy před nimi.

Elvian zvedla ruku, aby skupinu zastavila. Pak vydala zpěvavou elfštinou rozkazy a dvojice vojáků se vydala na průzkum. Ostatní seskočili z koní a vyčkávali, s čím se zvědové vrátí.

Algi si sedl na zem a něco si čmáral do písku. Elly, která se mu dívala přes rameno, po chvilce zjistila, že se jedná o linii pobřeží a náčrty toho, co by mohlo být za skalní hradbou.

„Nejde to,“ zavrčel Algi a dlaní zahrábl kresbu, „nevidím, co by tam za nimi mohlo být.“

„Já ale cítím něco za námi,“ tiše zašeptala Elly.

Algi se ani nepohnul, ale ucítila odraz jeho myšlenek.

„…kvůli tomu jsem byl celou dobu vzadu…“

„…opravdu jenom kvůli tomu…“ podtón její myšlenky byl tázavý. Vír pocitů, který Algimu unikl, donutil opodál stojící Elvian, aby se usmála do tmy.

Přestala zkoumat temnotu a obrátila svou mysl k Algimu a Elly.

„…furt za námi něco táhne, ale evidentně se to bojí. Zatím. Proto bych nerad zůstal tady na volný pláži. Alespoň se utáboříme u skal pod převisem. Ze spadlých kamenů postavíme předprseň, kdyby nás to za námi chtělo napadnout. Myslel jsem, že se utáboříme za tím skaliskem, ale zvědové se pořád nevrací. To se mi nezdá. Kdoví, do čeho bychom tam vpadli…“

Elvian se naklonila k nejbližšímu vojákovi a šeptem mu cosi sdělovala, ten se přesunul k dalšímu, předal mu zprávu a sám se se svým koněm vydal ke skalní stěně. Algi zvedl hlavu, podíval se směrem k Elvian a čemusi nevyřčenému přikývl.

Pak předal uzdu svého koně nejbližšímu vojákovi a rozeběhl se ke skalám. Když k nim dorazil první voják, Algi ho navigoval správným směrem. Pak přišel druhý, třetí. Vojáci i se svými koňmi mizeli jako duchové v temnotě skalního masivu. Když zmizel i poslední, byl ještě chvíli slyšet tlumený hluk a občasné cvaknutí dopadnuvšího kamene. Pak se rozhostilo ticho, jenom občas přerušované frknutím koně.

Algi spokojeně přikývl a vydal se zpět na pobřeží. Elfky stály k sobě zády a všemi smysly propátrávaly tmu. Tázavě ukázal směrem, kudy odešli zvědové a odpovědí mu bylo jenom zavrtění hlavami.

Rozhodli se zariskovat.

Sedli si na zem, Elvian udělala drobné gesto prsty a mezi nimi se zelenavou září rozechvěl zmenšený obraz pláže kolem nich a terénu, který prošli. Nahoře na hraně skal se chvěly zelené body jako korálky a na pláži, ve směru odkud přišli, bylo několik bodů shluklých dohromady.

„Kde jsme my?“ optala se šeptem Elly.

„Tady,“ ukázala prstem Elvian.

„Jsou mimo dostřel,“ zklamaně pronesla Elly.

„Ti na pláži jo, ale ti nad námi jsou tak akorát,“ ušklíbla se Elvian.

„Nojo, ale v téhle tmě je nevidíš.“

„Něco bych zkusila. Přenesu mapu do reality a oni se rozsvítí jako prskavky. Ale bude to dost vyčerpávající, střelit musíš ty,“ zašeptala Elvian.

„Nojo, ale tím je rozdráždíme, oni na nás skočí a jsme v loji.“

„Odhaduju, že mezi nimi musí být mág. A určitě bude zvědavý, co tu kutíme a zkusí si nás přiblížit, nebo tak něco. Tím se prozradí a až ho Elvian rozsvítí, musí ho Elly trefit rovnou na komoru, aby nám žuchnul sem dolů. Ti ostatní si budou myslet, že to byla nehoda. Mágové jsou obecně nešikovní, takže si budou myslet, že se ten blbec prostě tak moc vykláněl, až spadnul,“ šeptal Algi.

“ A jak ho chceš donutit, aby civěl víc než ostatní?“

„Malé pyrotechnické představení,“ tajuplně zašeptal Algi a pak vážně dodal: „Jdeme na to. Mé paní, je to ve vašich rukou.“

Pak sáhl do kapsy, cosi vyndal a na pláži náhle rozkvetl purpurový oheň, následovaný zeleným zábleskem nahože na útesu.

Zasyčel šíp.

Pláž se opět ponořila do tmy.

Napjatě poslouchali a náhle ticho přerušilo žuchnutí.

„Tam,“ zašeptala Elly a rozeběhla se ke skalám.

Elvian přejela znovu po písku dlaní a gestem rozprostřela zelenavé mihotání. Body z okraje útesu zmizely.

Ale shluk bodů, mihotajících se na pláži se k nim začal velkou rychlostí blížit.

„Upaluj za Elly,“ zaječela Elvian a sundavala ze zad luk.

Algi se rozeběhl do tmy.

Elvian napřela veškerou svoji vůli a v dálce před ní se rozmihotala opona. Na malé, pohasínající mapce u jejích nohou tvořila křivolakou přerušovanou čáru. První bod se k oponě blížil závratnou rychlostí.

Elvian napjala luk a namířila ve směru onoho bodu.

Zelená hrana opony vykrojila z prostoru úděsný zoban, dlouhý jako Elvianina paže, svalnatý krk a obrovské opeřené tělo na svalnatých nohou.

„U Alringa,“ vydechla zděšeně.

Šíp opustíl luk a se sykotem se vydal na cestu.

Přibíhajícímu obrovi projel krkem, neomylně našel cestu mezi obratli a špičkou povyjel ven.

Ptačí tělo udělalo setrvačností ještě několik kroků a pak se zhroutilo v kouli peří a zmítajících se nohou.

Elvian obětovala pohled na to, co jí leželo u nohou a už napínala znovu luk.

Pták umíral, ale gigantický zoban jí klapal u nohou a drobná očka na ni zírala s vražednou záští.

Vystřelila na dalšího, pak vystřelila znovu, protože ho napoprvé trefila do trupu, což tomu tvorovi evidentně nevadilo. V plném běhu oslepený průchodem oponou zakopl o svého druha a svalil se za ní kamsi do tmy.

Elvian využila okamžiku, než přiběhne další a vrhla se směrem k moři. Do vody snad ty obludy nepolezou. Stála ve vodě po ramena a přemýšlela, co udělá slaná voda s jejím lukem.

Ze břehu se ozýval hluk boje promísený se skřeky ptáků.

Vlnky kolem ní fosforeskovaly planktonem pohybujícím se u hladiny.

Zaslechla od pláže šplouchání vody. Některá z příšer se jí stále snažila nalézt.

Šplouchání se k ní pozvolna blížilo.

Opatrně, aby nenarušila světélkující vodu, položila luk rovnoběžně s hladinou a připravila šíp.

Ta zrůda ji lacino nedostane.

Pak ucítila mrazení v zádech. Z volného moře se cosi blížilo. Než se stačila obrátit, prosmyklo se to kolem ní tak blízko, že ucítila zavlnění vzniklé pohybem ohromného těla.

Pak se zpředu ozval krátký skřek překvapeného ptáka. Plácání křídel o vodu za chviličku přestalo.

„Musím se dostat pryč. Voda bude plná krve a to přiláká z hlubin další dravce,“ mihlo se Elvian hlavou.

Začala se brodit směrem ke skalisku, za kterým beze stopy zmizeli její zvědové.