Nože a kuchyň

Na blogu Dedeník se objevil článek o vercích (ne)používaných v kuchyni. DeDe měla primárně na mysli nejrůznější vehementy, forrychtunky, či forštelunky poháněné mlnem. Tedy malé elektrické spotřebiče. Ptakopysčí kuchyně samozřejmě oplývá více, či méně užitečnými jedinci tohoto druhu. Ale čím oplývá velmi solidně, tak to jsou nože. U nás v kuchyni se můžete říznout do prstu vším možným. Počínaje pižláky, přes houbařské nože, armádní švýcaráky s červenou střenkou, nože standardní kuchyňské, až k nožům japonského typu a výčet bych ukončil řeznickou polomačetou se špičkou čepele ve tvaru listu, kterou jsem zdědil po tchánovi.

Materiál nožů je stejně různorodý. Pižláky jsou samozřejmě z nočníkové oceli, která se nedá vytáhnout do ostří, protože místo ostří při použití ocílky vznikne jakýsi veletenký ožlazek. Běžné nože jsou z běžné oceli, takže na ně zabírá běžný brousek a ocílka, nože japonského typu jsou z jakéhosi stříbřitého materiálu a blbě se brousí, neboť výrobce si byl vědom nekvalitní suroviny a iluzi ostrosti docílil kolmým broušením a vytvořením velejemně pilovitého ostří. Ale český duch jako obvykle vítězí nad teutonskou vychytralostí a podařilo se mi ostří přebrousit a nože řežou, jak mají. Před hodinou jsem se takovým nožem jemně píchl do prostředníčku při krájení ředkve daikon na nudličky. Tedy v první vteřině jsem si myslel, že jemně. Pak mi došlo, že špičku nevidím, protože se zapíchla až do kosti. Chcete vědět, jestli píchnutí do prstové kosti nabroušeným nožem typu Yanagiba bolí? Ano bolí. Hnusně. Dlouho. Nemusíte to zkoušet, fakt nekecám, bolí to. Řeznická polomačeta je z jakéhosi dávno zapomenutého materiálu z časů socialismu. Ocel jsme tedy uměli. To teda jo. Do polomačety můžete mlátit kladivem a nezlomí se, nádherně se dá vytáhnout ostří ocílkou a pak je ostrá jako břitva, prostě poezie v kusu železa. Pak mám ještě jeden socialistický nůž. Z vymražované oceli. Tenhle nůž při broušení na kameni ubírá kámen jak máslo a sám se ani nehne. Jediné, co na něj zabírá, je prvorepubliková ocílka ze solingenské oceli, kterou můj děda používal desítky let jako zarážku na vrata od stodoly. Za celou dobu ta věc nezrezla a drážky má dodnes. Japonskou, ani damascénskou ocel doma nemám. Ne že bych ji nechtěl, moc bych ji chtěl, ale miluji svou ženu tak jak je a domnívám se, že bez prstů a s hlubokými řeznými ranami po těle by to takňák nebyla úplně ona. Neboť nože od solidních japonských firem, ať už vyráběné ručně, či strojově, jsou ostré jako žiletka. Četl jsem kdysi v jedné japonské kuchařce, že nůž nemá krájet, ale potravina má procházet kolem klesajícího nože (laický překlad překladu z japonštiny do angličtiny, tedy překlad na kvadrát. Buddha ví, co v tom japonském originálu vlastně bylo doopravdy).

Oslím můstkem jsem se dostal k odvěkému spojení ženy a kuchyňského nože. Už před dobou bronzovou to byl celkem nervák. Škrabáky a pižláky byly v podstatě ze skla. Obsidián, pazourek, měly po odštípnutí z pecky ostří zubaté a velmi ostré. Předopkládám tedy, že slavná Věstonická, Willendorfská a jiné Venuše nemají zobrazené ruce z celkem pochopitelných důvodů. Sochař by dostal od lovkyně mamutů bezohledně přes hubu, že si dovoluje realisticky sochat ruce pořezané. Takže se to svedlo na materiál a sochaly se jiné dámské přednosti. Doba bronzová přinesla nože ženám milé. Byly totiž celkem tupé a pořezat si s bronzovým nožem ruce – na to byl potřeba kus fištrónu. Ale pak přišla doba železná. Chlapi do sebe píchali šaršouny, tulichy, kordy, mlátili se šavlemi, šamšíry, či jelmány, zatímco ženy bojovaly prvními kuchyňskými noži s mrkví, petržení, cibulí. Nože se brousily o kamenné brousky vyráběné z jemného křemenného, tzv. modrého pískovce, který bylo možno štípat „po letech“ a vyrábět brousky, jaké známe teď už snad jen ze starých filmů a ukázek ve skanzenech. Takže ženy mohly mít k dispozici zase ostré nože, což vydrželo až dodnes.

Pozorováním, trvajícím několik desítek let jsem zjistil, že nože a chlapi z pohledu žen mají cosi společného. Dokonale ostré ženy nemají rády. Úplně tupé taky ne. Musí to být tak akorát, přičemž to „akorát“ se případ od případu liší. Třeba moje babička zdislavská používala tak neskutečně tupé nože, že jsem si kolikrát málem zlomil zápěstí při pokusu překrojit řízek. Ale tam to bylo tím, že děda kovář, který se jí o nože staral, zemřel, já byl malej a táta brousit nože neuměl. Ale babička s tím vždycky dokázala upižlat, co potřebovala. Moje maminka, ač svou tchýni moc nemusela, měla naprosto stejnou úchylku na tupé nože. Vždycky, když jsem přijel na návštěvu a v dobré víře našim doma nabrousil nože, tekla krev. Babička vračkovská, to byla kuchařka par excellence, takže vyžadovala a měla nože tak akorát ostré, ale ne zas moc. Musely naříznout kůži králíka, odblanit maso, ale nesměly uříznout prst. Dcera má nože tak někde mezi babičkou zdislavskou a vračkovskou. Taknějak řežou a když je někdy nedejbože nabrousím, taky teče krev. Jestli se na to moje maminka shora dívá, musí se smát.

Zjistil jsem, že dámy příliž ostré nože tupí zcela programově. Řežou s nimi chleba, myjí je v myčce, semo tamo s nimi přejedou přes vidličku, atd. atd. Zprvu jsem si myslel, že to dělají proto, aby mohli pérovat svoje chlapy, že se nestarají o nože, potažmo o domácnost a že kdyby nebylo starostlivé hospodyňky, která musí na všechno myslet, že by shnili ve špíně. Ale není tomu tak. Ono je to v nich zakódováno už od dob lovců mamutů, kdy holkám čistě náhodou padaly škrabáky a drásadla z rukou tou ostrou hranou dolů a holky pak měly ruce hladké a bez jizev od příliž ostrých pazourků. Takže jsme díky tupým nožům nevyhynuli, protože prachlapi přestali dolejzat za neanderthálkama a všímali si toho, co mají doma. Což je dobře a tak to má být, tak je to správné!

Příspěvek byl publikován v rubrice Ptakopyskovy fejetony. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments