Dárek pro přítele

Vyšlo na Neviditelném psovi ve dnech 16. 23. a 30. prosince 2005

„Palbou neonů na křižovatkách z chrómů
Prodírá se muž – jeden z tisíce“
Třetí kniha džunglí, Progress II.

I.

Dvacátý třetí prosinec, hodina osmá po západu slunce.
Park uprostřed náměstí protíná síť cestiček. Lampy lemující asfaltové pruhy s námahou prorážejí svými paprsky temnotu. Mrzne. Zbytky špinavého sněhu místy prosvětlují tmavé skvrny trávníků. Ve stínu vrhaném oprýskaným pavilonem se zavlnil prostor, jako nad rozžhaveným asfaltem uprostřed léta. Mihotání během okamžiku ustalo a ze stínu budovy se vyloupl mohutný muž. Měl na sobě halenu a kalhoty z hrubě tkaného lnu, navrch přehozený jasně modrý, zdobený plášť s dlouhými třásněmi sepnutý na rameni nádherně kovanou zlatou sponou. Na boku plášť nadzdvihoval za opaskem vězící nůž. Muž vyšel z parku na chodník obkružující náměstí. Chvíli váhal a pak odbočil do široké třídy. Kráčel sebevědomě středem chodníku a zvědavě se kolem sebe rozhlížel. Vzduch kolem něho nepokojně vířil a za ním po dlažbě kroužily v mátožném tanci mrtvé listy stromů se špinavými cáry papíru. Lidé jdoucí proti němu se vyhýbali impozantní postavě vyzařující kolem sebe auru síly. Se zvětšující se vzdáleností od náměstí chodců ubývalo. Do prázdné, mrazem zkřehlé ulice zářila lesknoucí se okna heren a neonová světla házela ledové pablesky chemických barev na kolemjdoucího muže. Hrací automaty zpracovávaly nastavené algoritmy a rozblikávaly se šalebnými kaskádami světel lákající hráče, tak jako lampy lákají noční můry, aby je spálily na prach a popel. Herny byly takřka liduprázdné. Servírka za pultem, osamělý spáč v koutě. Občas jeden hráč krčící se u automatu.
Muž nahlížel do heren, jako by v těch mrtvých akváriích cosi hledal. Najednou se prudce zastavil.
O barpult se znuděně opírala dívka. Vodopády zlatých vlasů jí v kaskádách padaly na záda, bodové reflektory umístěné svisle na stěně vykrajovaly ze tmy úžasnou křivku jejího těla.
Muž okamžik hleděl skrz sklo dovnitř. Pak mu v očích potměšile zasvitlo a vzal za kliku.
„Co to je za kašpara?“ prolétlo jí hlavou, „doufám že sem nepude, takovej vágus. Určitě smrdí jako tchoř, prase jedno nemytý.“
Vrzly dveře, muž vešel dovnitř. Spolu s ním se do místnosti vehnal závan studeného větru.
„A sakra!“ dívka se otřásla.
Ferry v koutě zvedl hlavu a jeho pohled se ptal: „Mám ho vyrazit?“
Neznatelně přikývla.
„Padej vocaď frajere, tady je pro tebe moc draho!“ ozval se přezíravým hlasem Ferry a napřímil se.
Chtěl ještě významně zatnout pěsti, aby to tomu santusákovi líp došlo, ale pohyb už nedokončil.
Prudká bolest v tříslech po brutálním kopanci ho zlomila v pase a úder pěstí do spánku ho poslal do říše snů.
Muž uchopil zhrouceného strážce jako pírko a hodil ho zpátky do rohu místnosti.
Pak se jako by nic otočil k vyděšené dívce, usmál se a řekl: „Ahoj, já jsem Thor. Nalej mi whisky. Na led, prosím pěkně.“
Uvelebil se pohodlně na barové stoličce a shodil z hlavy kapuci. V zrzavých vlasech a vousech zajiskřilo chladné světlo zářivek.
Automaticky se otočila pro sklenici, nasypala led z přípravníku a sáhla po láhvi stojící za ní na polici. V zrcadle viděla, jak po ní bloudí jeho zkoumavý pohled. Chloupky v týle se jí zježily. Postavila láhev zpátky a sehnula se k příruční lednici, kde uprostřed ledu trůnila šéfova láhev v ceně několika jejích platů.
Napil se, chvíli převaloval nápoj v ústech a pak spokojeně přikývl: „Tohle se mi tady líbí. Žádný řídký kalný pivo. Civilizace je holt civilizace.“
Zase na ni civěl přivřenýma očima. Připadalo jí, že jí čte myšlenky. Před očima běžel kaleidoskop jejího života.
První štace kdesi u silnice k hraničnímu přechodu, pak bordel ve městě a nakonec herna. Před očima defilovaly anonymní obličeje mužů, podrazy, chladné kalkulace, malé pády, o trochu větší vzestupy…
Otřásla se.
„Sonie, děvče nemáš se čím chlubit…“ pomyslela si.
„Hnus, co?“ ozval se zrzek.
Jeho oči se propalovaly až na dno její duše.
Přikývla.
„Mám pro tebe návrh. Sháním vánoční dárek pro hm… ehm… Řekněme pro přítele Randwara. On je šéfík, něco jako náčelník. Setsakramensky zazobanej náčelník. A chybí mu ženská. Všeho schopná ženská. Ty!“
Vytřeštila oči: „To si děláš srandu! Kdo vlastně jseš?“
„Já? Vždyď jsem to říkal. Thor Ás z Asgardu.“
„To je nějakej novej bordel, co?“
Muž se rozesmál: „Bordel? Jo, taky by se tomu tak dalo říkat. Občas tam bejvá děsnej bordel. To jo. Ale novej nejni. Spíš hodně starej. Valhalu znáš? Neznáš? No nic…“
Ramena se mu třásla smíchem.
Pak se přestal smát a znovu na ni zkoumavě zíral.
„Nebude to zadarmo. Vrátím tě sem zpátky, v pořádku. A dostaneš tohle!“
Ledabylým způsobem sáhl pod plášť a vylovil neskutečně umolousaný kus zmuchlaného hadru a začal ho rozbalovat.
Úžasem se jí zatajil dech. Na pultu ležely dvě náušnice ve tvaru jakýchsi dutých koulí, náhrdelník a náramek spletené z neskutečně tenkého drátku. Okouzleně vzala náramek do ruky, potěžkala ho a oči jí vyletěly tázavě vzhůru.
„Jo, je to zlato. Nemusíš se bát, já nikoho neošidím. Každý dostane co mu patří…“ hlas zněl dobrácky, ale v očích se mu potměšile zablýsklo.
Sáhla pod pult do šuplíku pro zkušební kámen. Občas se jí hodil k soubromým kšeftíkům, když gambleři přinesli něco do zástavy. Náramek po sobě zanechal lesklou stopu. Chvíli kámen zkoumavě pozorovala, pak ho uklidila zpátky a přikývla.
„OK. Na jak dlouho to bude?“
„Dokud bude Randwar chodit po zemi.“ usmál se.
„Tak na to ti dlabu. To ze mě může být stará bába a tohle,“ ukázala na pult, „si budu moct vzít do rakve.“
Nespokojeně se zamračil, ale za okamžik mu na rtech svítil úsměv.
„Dobře. Vrátím tě, jak jsem slíbil. A navíc budeš mít nachlup stejné tělo jako teď.“
„Kecáš kašpare. Nevěřím ti ani slovo. „
„Dobře. Tak jo. Přísahám, u Wodana, že tě sem vrátím zpátky, v pořádku a do tohohle těla.“ jeho hlas zněl nazlobeně. Celou dobu přísahy zíral někam stranou do tmavého kouta vedle barpultu.
Podívala se tam také, ale neviděla nic. Jenom jako by se tam temnota trochu prohloubila. Obrysy místnosti se začaly chvět.
Chvíli zamyšleně pozorovala muže na barové stoličce a pak přikývla.
„OK. Beru. Za podmínek, které jsi odpřisáhl,“ ukázala rukou do temného kouta a dodala nelogicky, jak ji to právě napadlo, „tam to bylo dobře slyšet.“
Hodil do sebe zbytek whisky.
„Fajn. Tak jedem.“
Místnost se rozvibrovala vysokým bolestivým tónem a byla náhle prázdná. K zemi za barpultem se snášelo pár hadříků, jako by se jejich nositelka náhle vypařila do vzduchu.
Objevila se ve zšeřelé síni. Do nohou ji studila udusaná zem, nahé tělo rozechvíval chladný průvan prohánějící se sem a tam. V ohništi žhnuly poslední zbytky oharků. Vedle ležela hromada zvířecích kožešin. Přikročila blíže k ohni. Šlápla na ještě horký oharek a bolestivě sykla. Zvuk se překvapivě rozlehl místností.
Hromada kožešin se pohnula a před ní stál nahý světlovlasý muž s mečem v ruce. Odlesky skomírajících plamenů poskakovaly po zjizveném těle, stíny přesně kopírovaly pohybující se provazce svalů a šlach.
„Kdo jsi? Kde ses tady vzala?“
„Jsem Sonie. Dar bohů.“
„Son… Swon… Swanhild?“
Chvíli na ni hladově zíral. Pak vykročil, uhnul kus hovězí kůže zakrývající vchod a hněvivě štěkl do tmy několik tázavých slov. Zvenku zazněla rozpačitá odpověď, která ho zřejmě moc neuspokojila. Obrátil se na ni a přemýšlivě ji pozoroval.
Rozpačitě si rukama si pročísla vlasy.
Toto prastaré ženské gesto uspíšilo jeho rozhodnutí. Pohlédl krátce na snítku jmelí visící nad vchodem.
„Pojď! Je slunovrat a dary bohů musíme přijímat ať si o nich myslíme co chceme,“ vzal ji za ruku a vedl ji ke kožešinám.
O chvíli později si uvědomila, že v určitých situacích medvědí kožešina může být pod zády velice příjemná…

II.

Před usnutím hleděla na strop, kde se v mihotavých stínech převalovaly zbytky dýmu z ohniště. V polospánku měla pocit, že se jeden oblak změnil na Thorovu tvář. Ta tvář se ušklíbla a spiklenecky na ni mrkla.
Ráno se členové klanu tvářili, jako by k nim patřila odjakživa. Jedna z žen jí přinesla šaty. Dostala kus placky z hrubě mletého obilí a misku vody. Pak pomáhala s přípravou jídla, dělala to či ono a hlavně naslouchala. Za chvíli věděla o hunské invazi, o králi Ermanarichovi, jeho rádci Sibichovi, o Randwarově bohatství. O tom, že přijedou náčelník Hathawulf, jeho bratr Solbern ze sousedního kmene Teuringů se svými lidmi. Zanedlouho se opravdu na obzoru objevil houfec bojovníků vedený dvěma urostlými muži pánovitého chování.
„Ten vlevo je Hathawulf,“ přitočil se k ní Randwar. „Na něj pozor, je to maniak. Vybuchne při sebemenším podnětu a zabíjí skoro bezdůvodně. Ale v poli bojuje jako bůh se smíchem na rtech. Ten druhý je Solbern. Je to veselý chlap a vynikající válečník.
Pojď půjdeme je přivítat.“
Pozdě odpoledne se před hradištěm objevil osamělý poutník. Opíral se o oštěp, modrý plášť mu povlával ve větru a odhaloval za pasem vetknutou dýku.
Sonie, či spíše Swanhild se zježily chloupky za krkem stejně, jako tehdy v baru. Věděla přesně, kdo přichází.
Nebo si alespoň myslela, že to ví…
Ženy kolem ní mumlaly ochranná zaklínadla a rukou prováděly gesta proti uřknutí.
„Kdo to je?“ zeptala se, protože ostatní ženy na ni vyčkávavě hleděly, připravené rozdělit se s ní o to nejtajnější tajemství, které znaly.
„To je Poutník. Objevuje se už od nepaměti a ochraňuje Hathawulfův lid. Někdo říká, že je to Odin…“
Muž zrovna procházel bránou a kráčel k náčelníkům, aby se s nimi přivítal. Na okamžik otočil hlavu k houfu žen, neomylně ji našel pohledem a mrkl na ni.
Muži zmizeli uvnitř zasedací síně. Někdo jí vtiskl do ruky džbán s pivem a postrčil ji ke vchodu.
Chvíli se uvnitř rozkoukávala a pak začala nalévat.
„To je kdo?“ zahučel Hathawulf.
„Swanhild. Dar bohů,“ odpověděl Randwar.
Solbern se nedůvěřivě uchechtl.
Zvuk odumřel v nastalém tichu.
„Hm, ehm. Je slunovrat a dary bohů musíme přijímat, ať si o nich myslíme co chceme,“ prolomil ticho Poutník.
Randwar sebou škubl a ostře se podíval na poutníka, když si uvědomil, že vyřkl naprosto stejnou větu, jako on včera.
„No Randware, co s ní bude dál?“ zavrčel znovu Hathawulf.
„Slyšel jsi. Bude spávat po mém boku.“
Hathawulf chvíli přemýšlel.
„Dobře. Bude to tvoje žena a naše sestra. Bohové málokdy projevují svoji přízeň, musíme toho využít. Má někdo něco proti tomu?“, povstal a výhružně se rozhlédl.
Odpovědí mu bylo naprosté ticho. Všechny oči napjatě sledovaly Hathawulfovy prsty pevně sevřené kolem jílce meče.
„Nikdo nic? Tak se mi to líbí. Budeme slavit! Noste jídlo, pití!“ válečník si spokojeně sedl.
“ Proti tobě to jsou sračky, vlku. Ale jsou to tví lidé a koneckonců je s nima sranda…“ zašeptal k němu Poutník.
Hathawulf se rozchechtal a jako by zlomil nějaké kouzlo, síň se rozšuměla hovorem ostatních. Z venku přinesli pečené maso a další džbány piva.
Swanhild prožila zbytek dne jako ve snu. Seděla vedle svého Randwara, smála se Solbernovým vtípkům, vážně přikyvovala Hathawulfovým vychloubačným příhodám, oddaně a užasle na něj kulila oči, jak se sluší na obyčejného človíčka jehož poctil svojí přízní veliký válečník a Hathawulf jenom vrněl spokojeností.
Pozdě večer Randwar vstal, omluvil se, že ještě musí mnohé zařídit, aby se vážení hosté nedali rušit a pokračovali v zábavě.
Hathawulf se zamračil a z očí mu šlehl blesk: „Není dobré, když hostitel odchází od tabule dřív, než poslední host.“
Síň znovu ztichla a všechny oči se upřely na meč, který s tichým sykotem táhla válečníkova ruka z pochvy.
Swanhild vzala Randwara kolem pasu a usmála se na Hathawulfa: „Někdy hostitel odchází od tabule dřív než hosté. Aby učinil po vůli bohům a bohové se mu za to odvděčili dědicem.“
Meč se zastavil na své cestě.
„A jen jednou hostitel na své hostině chybí,“ Swanhild udělala krok k Hathawulfovi a vykroutila mu z ruky meč. Popošla k ohništi ve středu místnosti, meč opsal jiskřivý oblouk, na okamžik zmizel ve tmě pod stropem a shora spadl věchet slámy. Na zemi vypadal trochu jako lidská postava. Dívka ho nabodla na špici meče a posunula ho doprostřed ohniště. Panák vzplál jasným plamenem, některá hořící stébla se vznesla vzhůru a zmizela v noční temnotě.
„Prvotřídní zbraň patří k prvotřídnímu válečníkovi. Bohové nechť ji požehnají!“ Swanhild položila uctivě zbraň do výklenku k nohám hrubě vyřezaných soch bohů.
Ticho v místnosti bylo hmatatelné. Všechny oči, zírající na Swanhild se přesunuly k Hathawulfovi.
Poutník povstal a něco mu tiše šeptal do ucha, ukazujíc do výklenku se sochami bohů. Zdálo se, že meč září temně rudou barvou a strohé tváře bohů vyjadřují jakési uspokojení.
Solbern se zvedll, položil svůj meč k Hathawulfovu a usedl na své místo. Pak vstávali další a další… Nakonec všichni seděli kolem ohně beze zbraně a hleděli na svého náčelníka. Ten se se staženým obočím rozhlédl a zařval: „Kde je něco k pití? To chcete, aby nejlepší z Teuringů a Greutungů zdechli žízní?“
Swanhild vytáhla ze zádveří dívku zvědavě nahlížející do síně, jedním hmatem z ní stáhla šaty, do rukou jí vrazila dva džbány medoviny a strčila ji nahou dovnitř směrem k Hathawulfovi. Pak vyklouzla ven a jí v patách zmizel i Randwar.
K ránu vyšla z osady a dívala se k východu do řídnoucí tmy. Ani se neohlédla, když za sebou uslyšela lehké kroky.
„To bylo vynikající s tím mečem. A tak vůbec. Hathawulf by byl někoho zabil. Přes zimu mívá docela slušný deprese. Ta tma mu nedělá dobře. Jsi dobrá psycholožka. Sebrat mu zbraň, ožrat ho a dát mu holku. Zdá se, že na jeho deprese to zabralo.“
„Připadám si jako kuplířka. Ale nebylo vyhnutí. Já takovéhle týpky znám. Jinak to prostě nešlo. Mimoto, ta tvoje finta s rudě zářícím mečem, to bylo taky dobrý. „
Odhrnula vlasy z uší a povolila šňůru u krku.
„Podívej, co mi dal Randwar dnes v noci!“
V uších měla kulovité náušnice spletené z jemného zlatého drátu, na krku náhrdelník a na ruce zlatý náramek.
„Tys to věděl, že mi je dá! Co bude dál Odine? Nebo Thore Ási z Asgardu?“ Její hlas se zlomil.
„Měla jsem k ránu strašný sen! Viděla jsem mrtvého Randwara s opuchlým obličejem, vytřeštěnýma očima a vyplazeným fialovým jazykem! A koně! Spoustu zdivočelých koní! Co to znamená? Jak dlouho s ním ještě budu?“
V jeho očích viděla soucit a nekonečný smutek.
„Budeš s ním, dokud bude chodit po zemi. Tak zní naše dohoda.
Víš, já Randwara znám už od jeho dětských let. Nějak mi ten kluk padl do oka. Tohle je tvrdý svět. Plný bolesti a umírání. Randwar jako by sem nepatřil. Tak jsem se rozhodl, že k letošnímu slunovratu dostane dárek, aby byl aspoň chvíli šťastný. Tebe!“
„Ty parchante! Ptala jsem se jak dlouho? Jak dlouho ještě?“
Ale mluvila už jenom k jeho vzdalujícím se zádům…

III.

Král Ermanarich podřimoval ve svém křesle vyloženém měkkými kožešinami. Hovor v síni vázl, až utichl docela. Nikdo se neopovážil rušit klid svého pána.
Síní proklouzl králův rádce Sibicho: „Pane! Můj pane, mám novinu!“
„Novinu? U Odina! Jakou novinu, že vyrušuješ svého pána?“ Král se zvolna probíral ze spánku.
„Randwar měl návštěvu. Hathawulfa a Solberna.“
„A co má být? Kvůli tomu mě otravuješ?“
„Ale pane! Co když se domlouvali o tvém svržení? Co když je Randwar zrádce? Měl bys zakročit!“
„Nesmysl! Randwar je hlupák. Toho by něco takového nenapadlo. A postavit si proti sobě Hathawulfa by mohlo být nebezpečné. Obzvlášť když máme v zádech Huny.“
„Ale můj pane! Zrádcům se přece zabavuje majetek. A Randwar dostal po svých předcích dvě třetiny pokladu. Zatímco ty pouhou třetinu!“
Ermanarichovi se zaleskly oči. Sklonil hlavu blíže k Sibichovi.
Druhý den, ještě za tmy vyrazil král se svými lidmi na území Greutungů. Vzplály osady, a krev tekla proudem. Randwarovo hradiště podlehlo rychle. Nikdo neočekával nájezd králových mužů.
Randwara vyvlekli na dvůr.
„Bránil se pane! Zabil dva naše lidi!“ udýchaně hlásil důstojník.
„Tak bránil ses? Bojovals proti svému králi, ty zrádče!“ rozhořčeně vykřikl král.
Tvrdá slova o zradě a ztrátě cti dopadala na zajatce.
Randwar zvedl hlavu: „Nech si ty řeči! Chceš poklad Greutungů…“
„Pověste ho!“ vyštěkl Sibicho.
Smyčka dopadla na zajatcův krk a vojáci vyčkávavě hleděli na svého pána.
Ermanarich pokynul rukou k bráně. Provaz přelétl přes příčné břevno. Pak se napnul a Randwar se ocitl ve vzduchu.
Muži na koních mlčky přihlíželi, jak kope do vzduchu v marné snaze vzepřít se proti provazu zadírajícímu se do jeho krku. Po chvíli pohyby ustaly a tělo se přestalo otáčet. Z opuchlé hlavy zíraly vytřeštěné nevidoucí oči. Dolní čelist poklesla a z úst trčel odulý jazyk.
Muži na sebe pohlédli a navzájem si přikývli. Byli to profesionálové a věděli, že práce byla vykonána dobře.
„Vrahu!“ nádvořím se rozlehl ženský výkřik.
Uprostřed stála plavovlasá žena a nenávistně zírala na krále.
„Kdo to je?“
„Swanhild. Ta, co lehávala s Randwarem.“ odpověděl Sibicho.
„A také dar bohů! Povím všechno Odinovi! Thor Ás z Asgardu se to taky dozví! A pomstí ho!“
Králi přeběhl mráz po zádech. Podíval se rozpačitě na Sibicha, ale pak jeho pohled ztvrdl.
„Zabte ji!“ rozlehl se nádvořím jeho hlas.
Swanhild pohlédla na Randwarovo tělo visící v bráně a snažila se naposledy uvidět rysy milovaného muže, ale ve tváři mrtvoly byl jenom škleb smrti.
Prudký úder ratištěm oštěpu do týla ji srazil k zemi. Jezdci pobídli své koně a za chvíli zbyla na nádvoří krvavá masa promísená bílými úlomky kostí.


Sonie stála nahá za barovým pultem. Rozhlédla se kolem. Nezměnilo se nic, vůbec nic. V koutě stále ležel zhroucený strážce. Na pultě se matně leskl náhrdelník, náušnice a náramek spletené ze zlatého drátku. Neony nezúčastněně poblikávaly. Ve sklence od whisky se rozpouštěly poslední zbytky ledu. Rychle na sebe hodila prádlo, minisukni a halenku ležící na zemi, nazula lodičky a připnula si šperky.
Opřela se o pult a zavřela oči. Znovu měla před očima visícího Randwara, cítila úder do týla, viděla koňské kopyto mířící na její hruď. Znovu cítila šílenou bolest, když se jí železo podkovy zabořilo do těla, slyšela praskání svých kostí…
„Bylo to hnusný, co?“
Prudce otevřela oči. U pultu stál Thor a šklebil se na ni.
„Nalej mi ještě jednu.“
Mechanicky vzala sklenici, nasypala led a přelila whiskou.
„Hajzle! Proč? Řekni mi proč?“ podala mu sklenici.
„Znáš epos Völsungasaga? Neznáš? Tak poslouchej. Tohle je o tobě a Randwarovi.“
Prázdným barem se jako šedí ptáci tiše rozlétly verše dávno mrtvého barda.
„Kvůli tomuhle??? Kvůli pár veršům nějakého dávno spráchnivělého básníka??? To nemyslíš vážně!“
„To není jenom pár veršů. Tahle sága pomáhala formovat svět ve kterém žiješ. Tahle a ještě další jsou základem jiných uměleckých děl, podkladem filosofií. To není jenom pár slov. To je impuls. A jedna maličká část toho impulsu je tvoje. Kdybys to neprožila právě takhle, svět, do kterého by ses vrátila, by byl jiný.“
Unaveně zavřela oči.
„Poslechni si něco prozměnu ty Thore. Já si z cesty tam i zpátky pamatuju obrazy. Některé nevím co znamenají. Ale TOHLE mě zajímá: Hathawulf se Solbernem vyrazili pomstít Randwara. Napadli a těžce zranili krále. Skoro vyvraždili jeho družinu. A když už se zdálo, že je nic nedělí od vítězství, objevil se Odin, převedl část královské družiny chodbami do zad Hathawulfovým lidem. Hathawulf se Solbernem padli. Ani z jejich lidí nikdo nepřežil.“
Otevřela oči a tvrdě je zabodla do Thorových.
„Řekni! Ten Odin – tos byl ty?“
„Nebyl jsem to já. To byl opravdický Odin. On většinou pokazí všechno, co já začnu.“
„Víš panáčku, ty nejsi Odin. Nejsi ani Thor Ás z Asgardu. Ty nepatříš ani k Ásům! Ty jsi Loki! Žertéř Loki. Ten, který provádí šprýmy bohům.“
„Uhodlas! Jsem Loki a co má být?“
„Něco ti řeknu milý Loki,“ začala něžně, „bylo kruté, žes mi neřekl, co mě čeká. Ale já k tobě tak krutá nebudu…“
Její hlas začínal dostávat kovový zvuk.
„Ty, milý Loki, tys něco ukradl Andwarimu. To něco tě změní a skončíš v podzemí v říši bohyně Hel připoután ke sloupu. Nad hlavou budeš mít jedovatého hada, kterému bude kapat z tlamy jed na tvoji tvář. Moc se neškleb. Nevyklouzneš z toho. Tak tomu bude až do skonání světa. „
Sonie se usmála do ztuhlé tváře Lokiho.
„Řekni Loki! Že je lepší znát svoji budoucnost?“
„Děvko!“ zasyčel Loki.
Hodil do sebe zbytek whisky a rychlým krokem vyšel z baru. Dveře se s prásknutím zavřely. Venku vítr roztočil prach a uschlé listy do vysokého víru.
Dívka složila hlavu do dlaní a ramena se jí roztřásla pláčem.
„Nebreč! Možná bych ti mohl pomoci.“ ozval se čísi hlas.
Prudce zvedla hlavu.
U pultu stál nenápadný černovlasý chlapík.
„Ne. Randwara ti vrátit nemůžu. Ale můžu tě vzít za Ermanarichem. Abyste si spolu popovídali.“ položil na stůl meč z pochromované oceli.
„Co za to,“ upřeně na něj zírala.
„Nic zvláštního. Jenom budeš pracovat pro nás. Tenhle bar bude tvůj. Budou sem chodit naši klienti a ty se budeš starat, aby nám nevyklouzli. Až přijde tvůj čas, tak jako tak se dostaneš k nám. Čtvrtá úroveň pekla. Ale můžu ti slíbit zvláštní zacházení…“
Chvíli přemýšlela. Vzduch se pozvolna začal plnit pachem hořící síry.
„Dobře. Ale když mě tam vezmeš, tak polezeme těm z Asgardu do zelí. Nebude jim to vadit?“
„Oni lezou do našeho zelí, tak my můžeme do toho jejich, ne?“ rty mu zvlnil nevinný úsměv.
Podala mu ruku. „OK, přijímám. Jdeme na to.“
Obrysy všech předmětů v baru se začinaly rozostřovat.
Přijal její ruku: „Vítej v Pekle!“
Vibrace v místnosti zesílily. Temný kout vzadu se rozzářil a objevila se Brána.


Byla jasná noc. Hvězdy v mraze mihotaly. Ermanarich stál na střeše svého domu a díval se do dáli. Nemohl spát. Od Hathawulfova přepadu uplynulo hodně času, ale stará zranění se ozývala čím dál tím úporněji. V dáli poblikávala světla z hunských táborů. Každým dnem byli blíž a blíž. Mohl by sebrat vojsko a mohl by je zahnat. Jako už tolikrát za svůj život. Chyběli by mu sice vojáci Hathawulfa, Solberna a Randwara. Ale i s tím, co mu zbylo, by Huny mohl porazit. Mohl by. Ale síly rychle ubývají, jako by Hathawulf svým mečem přeťal kořeny, kterými tekla míza jeho života. Z mocného krále zbyla jenom slupka mučená úpornou bolestí…
Zaslechl za sebou zašustění. Rychle se otočil a sáhl po zbrani.
Za ním stála plavovlasá dívka s mečem v ruce. Povrch kovu zrcadlil hvězdy.
„Kdo jsi?“ snažil se uspořádat myšlenky.
„Swanhild. Nepamatuješ si?“ usmála se ledově.
„Ty jsi ta Randwarova děvka. Ale máš být mrtvá!“ Z hlubin paměti vyplula vzpomínka na plavé vlasy rudnoucí barvou krve pod kopyty jeho koní.
„A pamatuješ si, co jsem ti slibovala? Že nás bohové pomstí. Ta chvíle je tady.“
„Tamti,“ ukázala rukou k obzoru, “ tu budou velmi brzy. Tebe zabijí, tvou hlavu nabodnou na kopí a tvoje tělo shnije ve stepi. A víš proč? Protože jsi troska. Králem jsi přestal být, když jsi zabil Randwara, Hathawulfa, Solberna… Bohové tě zavrhli, Ermanarichu. Chcípneš jako krysa. Tvoje království zanikne, tvůj lid zmizí ze světa. Netěš se do záhrobí. Valhala na tebe čeká. Ale ty budeš ten, kdo denně prohrává. Každý den tě budou zabíjet. Každý den. Budeš umírat tisícerou smrtí až do konce běhu tohoto světa.“
„Lžeš! Zvítězím nad Huny! Postavím vojsko!“
„A z koho? Z mrtvých? “ ozvala se posměšně a ukázala prstem na oblohu.“Ti se na tebe dívají. Na tvoji nemohoucnost a hanbu.“
Zvedl hlavu. Zdálo se mu, že na něj hvězdy posměšně mrkají.
Tasil meč a zaútočil, ale tělo ho zradilo. Uprostřed obratu ucítil, jak mu povolily napjaté šlachy na pravé ruce. Běh jeho meče se zpomalil.
Dívka plavně ukročila.
Potom její zbraň opsala oblouk a lehce zavadila o Ermanarichův krk.
Král upustil meč a chytil se oběma rukama za hrdlo. Mezi prsty mu protékala krev.
„Veselé vánoce a šťastný nový rok, králi,“ uklonila se posměšně.
Otevřel ústa, ale ozvalo se jenom zakloktání.
Zhroutil se k zemi.
„Nosí proklatě krátkou suknici,“ mihla se mu hlavou poslední pošetilá myšlenka a pak ho pohltila tma…

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář