Jarní zamyšlení
O lásce šeptal tichý mech;
Kwětaucj strom lhal lásky žel,
Swau lásku slawjk růži pěl,
Růžinu gewil wonný wzdech.
Takhle nějak to napsal před stosedmdesáti lety starý dobrý K.H. Vzpomněl jsem si na tohoto romantika tuhle v autobuse, když jsem mimoděk vyslechl rozhovor několika slečen věku lehce pod osmnáct. Standardní oblečení – bokovky, tričíčka, převládající růžová a světlezelená barva, báglíky na zádech a na hlavách takový ten účes jak je to vepředu jakoby učesaný a vzadu rozcuchaný, takže nositelka vypadá jako mládě protoceratopse. Podle pomalovaných uhrovatých xichtíků nejspíš kadeřnice, či manikérky. Když probraly základní témata rozhovorů dívek dnešních dnů, tedy záněty ledvin, záněty močových cest a urologické čaje, zabrousily do oblasti mezilidských vztahů. Našpicoval jsem uši, protože až mě chytne druhá míza, mohlo by se mi to hodit…
Pokusím se zde zrekonstruovat tento rozhovor, jenom vynechám stáda volů a krav prohánějících se sentencemi, aby byl text přehlednější.
– Ten muj je docela společenskej. Dyš někam deme, tak se baví i s vostatníma.
– Jarda taky, tudle na dýze šel tancovat i s Verčou a nebyl jenom se mnou.
– To neni jako Jana s Ivanem. Ty se furt volizujou, lezou po sobě a s nikym se nebavěj.
– Nojo ty sou zaláskovaný hrozně moc. Choděj spolu i na záchod…
Zde jsem se zasnil a nechal jsem dámy, aby řešily delikátní otázku co si vzít na sebe, aby na ně koukal ten, co na ně má koukat a ty uslintaný debilové, co na ně furt čuměj, aby na ně nečuměli.
No zasnil… Já jsem tvor materialistický, takže jsem spíš uvažoval co tam Jana s Ivanem sakrapes spolu dělají. Že by si po sobě navzájem zamilovaně spláchli? Nebo svému partnerovi naškubou na příhodné kousky toaletní papír? Protože toaleťák utržený milovanou ručkou třeba tak nějak líp… Hm, ehm opustil jsem raději tyto koprofilní představy a se smutkem jsem si uvědomil, že patřím asi opravdu do starého železa, protože mi fantazie selhává a přitom hovořící slečny zcela evidentně všechny tento nový trend znaly.
Ponořil jsem se do hlubin času do doby svého mládí, z pohledu dnešní mládeže přibližně do období svrchní křídy, kdy zemi i mořím vládli Mosasauři, Brachyosauři, Sabati, Flojdi, Tyranosauři a ve vzduchu se vznášeli pterodaktylové a Zepelíni…
S úžasem jsem si uvědomil, že jsem se tímto pohnutým obdobím lidského života vlastně prožral a propil. Protože slečny mi splývaly v jakousi blíže neurčitelnou směs, ale přesně jsem si vybavoval Maso Prokopa Holého v mladoboleslavské Jihočeské hoštěnici, maso tří barev z Čínské restaurace ve Vodičkově, obrovský smažák s vynikajícími brambůrky v Turnově na náměstí, kde jsem se opil s místním hrobníkem, či kotletku plněnou pikantní žampionovou směsí z vinárny U Rytířů. Plasticky jsem před sebou viděl espětku (Praga S5T) po okraj plnou bas desiny rakáče (rakovnická výčepní 10%), kterou jsme v šestnácti lidech dokázali vypít za dva týdny chmelové brigády, ale naprosto jsem si nevzpomněl na ani jednu z těch stodvaceti studentek ekonomie, které tam s námi byly.
Nechal jsem vzpomínání a se zájmem jsem se rozhlédl po autobuse, zda bych si jako hebefilní stařík vybral ze zdepřítomné nabídky, abych do jarního hormonálního kvasu vyrazil s pěknicí po boku. Jojo, bylo z čeho vybírat, oko odborníka několikrát spočinulo se zalíbením, ale náhle jsem si uvědomil, že má představa erotického jara se zasekla v zahradní restauraci, s napěněným půllitrem, grilovaným stejkem a někde v dálce na druhé straně stolu, až za šopským salátem a malým panáčkem digestivu, byla dotyčná pěknice.
Vzdal jsem to. Nejnižší pudy mě příliž ovládají a ani závan jara a zástupy úžasně rostlých bab mě nedokážou vyrvat ze spárů mrzkého chtíče obžerství. Ale možná… možná v podvečer svátku Beltine, až se budu povalovat na louce pod Blaníkem a pozorovat křivky koček vyskytujících se na slavnosti, vzpomenu veršů dávného básníka a trochu se zasním…
Djwčina krásná, angel padlý,
Co Amaranth na garo swadlý,
W ubledlých ljcjch krásy spěgj.
Hodina genž gj wšecko wzala,
Ta w usta, zraky, čelo gegj
Půwabný žal i smutek psala.