Pechfogl 12

Základna

„Tak tady tě vyškolili?“ zeptal se Algi.

Elvian přikývla. Tvář měla jako z kamene.

„Jak se vám tu líbí, Ellynianyvill?“ otočil se velitel na Elly.

Procházeli kolem bloků bílých baráků, mezi kterými cvičily skupiny Elfů. Všude se ozývaly povely velitelů, dusot běžících bojovníků, cinkot zbraní.

„Vypadá to impozantně,“ přikývla Elly. „Asi by mi tu chyběl kontakt se stromy.“

Velitelův úsměv jí připomněl pseudovlka.

„Bez obav. Kontakt mají. Možná by se vám líbilo, strávit tu jedno výcvikové období. Třeba byste se něco přiučila.“

Elly okamžik přemýšlela.

„Děkuji za nabídku veliteli. Jestli mě můj Pán uvolní, ráda bych tu strávila dovolenou.“

Velitel na ni pátravě pohlédl.

„Víte veliteli, ten váš cvičný prales co jsme jím prošli, ten je roztomilý. Věřím, že pro nováčky to může být oříšek. Ale obávám se, že kdybych tyhle rekruty protáhla mým rodným pralesem, kde na vás v korunách číhají daktylové a po zemi brousí hladoví raptoři. Nemyslím samozřejmě ta ochočená neviňátka, co používají Temní páni, ale divoká, nezkrocená stvoření. Zaplavat si v tůni, kde žije Had, proběhnout poušť, ve stepi poškádlit pseudovlky… Docela by mě zajímalo, kolik by jich došlo do mého města.“

„Nemám rád, když někdo kecá,“ zavrčel velitel.

„Dobře veliteli. Jak myslíte. Ale uvědomte si, že já… Rozumíte? JÁ! V sobě symbionta nemám. Na rozdíl od těchhle chcípáků. Jak dlouho myslíte veliteli, že dokážou živit sebe, a ještě symbionta navíc? Poušť dokáže vysát i Stín smrti. Věřte tomu,“ usmála se Elly.

„Co vy můžete vědět o Stínu smrti?,“ zašklebil se pohrdavě velitel.

„My jsme ji zabili, víte? To vám pán zatajil?,“ úsměv Elly byl ještě širší.

Velitel si otřel čelo.

„Je vám teplo veliteli? Pravda, sluníčko připaluje,“ tlachala dál vesele Elly.

Ale velitel neodpověděl. Popoběhl dopředu a vedl oddíl k nejhonosnější budově Základny.

Zústal stát u dveří a předal své zajatce stráži uvnitř.

„Moje zbraně, veliteli,“ hlas Elly zněl náhle jako hadí sykot a ledový pohled přibíjel velitele ke zdi.

Velitel dal rukou pokyn. Přiskočil voják a podával jí věci.

Elly zasunula za pas meč, přehodila štít přes levé rameno, zkusila tětivu luku, spokojeně přikývla a přehodila ho přes záda.

„Děkuji veliteli,“ stoupla si na špičky, aby mu mohla šeptat do ucha, „teď vám asssi vrtá hlavou, proč jsem vássss všššechny nezzzzabila. Přemýšššlejte dál. Třeba jssste mi ssssympatický. Vy i vaššši vojáci. Proto tu jsssste vššššichni. Mimo toho nepossslušššného Morfa… Sssamozřejmě… Mimo něj…,“ hadí sykot vytratil do ticha.

Usmála se na vojáky, zamávala na ně rukou a prošla dveřmi, aby se přidala ke svým druhům.

Zpoza dveří ještě k vojákům dolehl Algiho hlas: „Mé Paní!“

Dívali se skrz sklo, jak se jim lehce uklonil, otočil se a obě Elfky se vyrovnaly po jeho boku. Elly vlevo, Elvian vpravo. Nechaly ho udělat krok a pak vykročily za ním.

„Vidíte to, veliteli? Dokonalá ochrana. Nikdy jsem neslyšel, že by se takhle k sobě chovali Elfové,“ užasle porušil subordinaci jeden z bojovníků.

„Vidím. Ale on není Elf. A ty dvě… Ty také nejsou Elfové jako my…,“ velitel byl stále otřesen z osobního kontaktu, ale začínal se vzpamatovávat.

„Hlavně, že jsme je zajali a eskortovali sem,“ prohlásil spokojeně voják.

Velitel se rozhlédl po své jednotce. Díval se na jednoho každého z nich a mlčel.

Vojáci začali rozpačitě přešlapovat.

„Copak veliteli?“ otázal se nejkurážnější.

„Zajali… Hm… Vám vůbec nedošlo, vy pitomci, že jsme jim dělali čestný doprovod. Jako se dělá králům, nebo nejvyšším Temným pánům. Protože oni to tak chtěli. Kdyby nechtěli, tak už nás žerou v řece krokodýli. Všechny. A ještě teď bychom se divili, jak se to stalo,“ šeptal tiše velitel.

Mezi jeho muži by bylo slyšet upadnout špendlík.

„Co tady na mě čumíte, bando líná!,“ rozeřval se najednou velitel. „Já vám semizdá zvednu mandle! Okamžitý poplach a odchod na bojové cvičení! Já z vás sedřu kůži! Pokluséém klus!“ Vojáci se seřadili do pochodového tvaru a klusem se vraceli cestou, kterou přišli.

Když poslední z nich mizel v pralese směrem k řece, zašklebil se strážný v bráně a prohodil k druhému: „Dneska budou plivat krev. Ty ho museli něčím dožrat.“

„To má určitě na svědomí ta divoká Elfka. Ta by stála za hřích. Jenže místo velitele si na ní smlsne Temný pán. To naštve.“

Strážný se znovu zachechtal a zavřel bránu.

Možná by se podivil, kdyby mohl nahlédnout do velitelovy mysli. Žhnula mu tam jedna myšlenka. Že musí své lidi vycvičit tak, aby se mu ta divoká Elfka podruhé nemohla vysmívat.

A ještě jedna myšlenka tam byla, hluboko. Tak hluboko, že snad o ní sám nevěděl. Bylo to přání být od základny co nejdál v okamžiku, kdy se ti tři rozhodnou k útoku.

Pocit, že vytáhl hlavu Deinossovi z tlamy těsně předtím, než zaklaply tesáky, byl velmi, velmi intenzivní.

Kráčeli dlouhou chodbou se spoustou dveří. Průhledným stropem dovnitř proudilo sluneční světlo a spousta rostlin v květináčích ho měnila v zelenavé přítmí.

„Co sis šuškala s tím Elfem?,“ zeptal se zvědavě Algi přes rameno.

„Žárlíš?,“ usmála se Elly. „Jenom zdvořilosti. Myslím, že má teď pocit, že by měl ze svých lidí vycvičit něco, jako jsem já. A mimoto se pro jistotu zdekoval pryč.“

„Kam nás vlastně vedou?,“ zeptal se Algi druhé Elfky.

„Nevím. Tohle tady nestálo, když jsem tu byla.“

„Kam nás vedete?,“ nasměroval Algi svůj dotaz na strážného.

Strážný neodpověděl.

„No, jak myslíš,“ zavrčel Algi.

Ušli ještě několik kroků a strážný mlčky ukázal na jedny dveře. Vizitka byla ve vlnivém elfském písmu.

Algi se s tázavým pohledem otočil k Elvian.

„Jeden z vyšších velitelů,“ řekla stručně.

„Dám s ním řeč, když myslej. Vy počkáte tady. A dveře zůstanou votevřený,“ řekl Algi.

Strážný s kamenným obličejem zaklepal a pak otevřel dveře.

Uvnitř to vypadalo jako jakákoli běžná místnost, kde žije, nebo pracuje Elf. Květiny, filigránský nábytek, fontánky se zurčící vodou. Algi pokrčil rameny a vstoupil.

„Kde máte své společnice?,“ otázal se muž za stolem.

„Co je vám do toho?,“ ušklíbl se Algi, popošel ke stolu a opřel se o jeho desku.

„Máme k prodiskutování několik věcí a bylo by vhodné, abyste tu byli všichni, abych to nemusel opakovat,“ hlas Elfa zněl potlačovanou zlostí.

„S váma nemám co diskutovat. Tejdle základně patrně někdo velí. A ten někdo nechal devastovat majetek mé Paní pomocí hejna splašenejch fóglů. A pak na nás poslal dva Temný, aby se nás pokusili zlikvidovat. Takže sme portovali sem a chceme se ho voptat, co ho k takovejm neuváženejm krokum vedlo. Ty to nejseš. Takže nás laskavě vohlaš u nejvyššího šéfíka. A to hned. Jasný?“

„Začněte laskavě mluvit srozumitelně. Mimoto Pán je velmi zaměstnán a obávám se, že na vás nebude mít čas.“

„Si myslim, že si na nás čas udělá,“ řekl Algi a než stačil jeho protějšek zareagovat, udělal na něj neslušné gesto, otočil se a vrátil se na chodbu.

„S tímhle póvlem jenom ztrácíme čas. Asi to tu budeme muset trochu vyčistit,“ otráveně se otočil k Elfkám.

„Myslíš vykouřit jak lesní včely?,“ usmála se Elly, ale oči měla vážné.

„Přesně!,“ zašklebil se Algi.

Elly chytila strážného, který je eskortoval a hodila ho do místnosti, odkud na ně ještě stále zíral zkoprnělý elfský velitel. Pak zabouchla dveře.

Elvian se rozmáchla a zahájila gesto.

Algi sledoval její chladně, přesně prováděné pohyby. Zamrazilo ho. Náhle byl jinde v jiném čase. Ucítil vůni rozpálené pouště, pach bojujících mužů, zápach krve.

Před sebou uviděl Stín připravující svůj poslední úder.

„Dobrý den, prý jste se po mě sháněli,“ ozval se hlas z konce chodby.

Algiho představa se rozplynula.

„Pane, jsem potěšena, že vás vidím.“

Elvianin hlas zněl lhostejně. Otřepávala si ruku stejně, jako když si po hostině otřepává drobečky moučníku, které jí ulpěly na prstech.

„Když budete tak laskavi a budete mě následovat,“ hlas Temného vyzněl do ztracena.

Algi si povšiml, že Temný pozorně sleduje Elvianiny ruce.

Vykročil prostředkem chodby a obě Elfky se zařadily za něj.

Prošli dveřmi na konci chodby a ocitli se v pečlivě pěstované zahradě.

Šli za Temným po pečlivě uklizených křivolakých cestičkách, až dorazili k mechové lavičce umístěné v listnatém loubí.

„Přijměte prosím místo,“ pokynul Temný pán.

Algi se otráveně rozhlédl. Pak něco zamumlal a zmizel v zahradě.

Temný stál a nepohnutě čekal.

Za chvíli se ozvalo funění a na pěšince se objevil potácející se Algi s balvanem v náruči. S heknutím ho umístil proti lavičce a spokojeně se na něj posadil.

„Severská žula, obroušená ledovcem. Až pokecáme, vrátim ho na místo, kde byl. Ale mezi náma – umístěn byl úplně blbě. Je vidět, že tady nikdo kamenům nerozumí,“ zašklebil se do ohromené tváře Temného.

„Pravděpodobně nám chcete něco sdělit, když jste nás sem pozval,“ chladně se zeptala Elvian, aniž by dala sebeméně najevo, že vnímá Algiho šaškování.

Temný pán přikývl a posadil se také.

Příspěvek byl publikován v rubrice Algiho pribehy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments