Příspěvky našich čtenářů archiv

Myšové mizerný… Druga 17.11.2007) končilo léto a už od konce srpna se nám stěhujou do chaty myšky. Bodeť ne, máme chatu, kde z jedné strany je pole a z druhé rybník a les. Letos je spousta myší, nikdy jsem jich tolik neviděl, není ale divu, loňská zima byla teplá, žádné mrazy, letošní jaro a léto horké, hlodavci se vesele množili a teď je máme v příbytcích. Sedím na verandě, kousíček od mé nohy si jedna šedivka sbírá na zemi drobečky, druhá sedí na lednici a drbe se za ušima, třetí šmejdí po gauči a hledá něco dobrého na zub, Čtvrtá leze na polici, mám dojem, že jsem už v deliriu, ale místo bílých myšek vidím jen šedivé.
Jednou večer slyšíme za starou kredencí v kuchyni škrábání a hryzání. Nikde nic, ale jsme na to zvyklí, tak jdeme spát. Ráno otvírám kredenc a vida, v míse na těsto vidím myšku, ale bude asi mrtvá. To bylo tak: myší je fůra, běhají nám mezi nohama a já jsem asi jednu z nich předtím zavřela omylem v kredenci, když jsem předtím špatně dovřela dvířka. A ona tam večer hryzala a snažila se dostat ven. Tak jsem ji vyndala a nechala ji na schodech do chaty, jako že ji vyhodím do pole. Jenže na schody svítilo slunce a milá myška obživla. A jak! Ona totiž v té kredenci byla pěkná zima a myška Julča byla mírně podchlazená, jelikož v kredenci byla zima. Slunce ale dělá divy a mrtvolka vůčihledně ožila, nabídla jsem jí tedy kousek sýra. Vděčně ho přijala, vzala do paciček a bez okolků poobědvala. Chtěla jsem ji dát do sklenice a ukázat ji synovi, až přijde z lesa, aby viděl skutečnou pachatelku z kredence. Chytla jsem ji do ruky, ale to už byla přespříliš živá, vysmekla se a pádila pod křeslo, aby si zachránila kožich. A teď nám do chaty vodí na návštěvu svoje kámošky a pořadají tam mejdany. Minulý týden se veselily ve vysavači, koncem září pořádaly mejdan v motoru od ledničky. Vysavač přežil, lednička ne. Vyrážím koupit jed na myši, Julča-Nejulča, chatu máme jen jednu :-/
Jezevčík erotoman… (Jezabell, 31.05.2005) Na Hradčanech bydlela jedna stará paní.Potkávaly jsme se psy a hodně toho spolu o nich nakecaly. Když už jsme byly takové důvěrnější svěřila mi tenhle příběh…
Její jezevčík byl hodně na feny. Když některá v okolí hárala nežral,smutnil,nespal.
„Mladá paní, on dokázal třeba skoro týden jen lemtat kvanta vody“ říkala, „tak jsem se rozhodla,že mu ulevím. Postavila jsem ho v koupelně na kobereček a ‚pomohla jsem mu‘. Ted jsem z toho nešťastná.Jak se ráno vzbudím, běží do koupelny na ten zatracenej koberec a čeká. Ignorovala jsem ho. A tak mě začal s tím koberečkem v tlamě pronásledovat po bytě. Když koupelnu zavřu, štěká před ní jak blázen. Připadám si jak sexuální štvanec…“
Paní už dnes nežije,ale já si na ní vzpomenu vždy když vidím jezevčíka.:o))
Hraboš (Rpuť, 14.02.2005) Navzdory průkazu původu v němž se pravilo, že jedná se o německého ovčáka, rozhodl se být norníkem. Již jako štěně vyhrabal záhon tulipánů, babiččinu cibuli i koš se špinavým prádlem. V důsledku toho zapomenuto jeho oficiální jméno Nero von Tentononc a přezděn na Hraboše. Krtka považoval za špinavou konkurenci, za to však studnaři byl nadšen a ochotně jim pomáhal. Studnaři však byli nadšeni méně, neboť jim hlasitě spílal, kdykoli přerušili kopání a na závěr, při kontrole kvality práce, do studny spadl. Někteří z nich pak tvrdili, že dostat toho čokla ven bylo těžší, než vykopat studnu.
Byla učiněna všemožná opatření, k zamezení další destruktivní činnosti a soužití Hraboše s rodinnou probíhalo bez problémů. Pak však vypukla plynofikace obce a v katastru obce vyskytovalo se najednou více děr, než mohl Hraboš zkontrolovat. Vynalezl za tím účelem nezčetně způsobů, jak tajně se dostat z domu, včetně otevřeného okénka na záchodě. Nalézt ho bylo celkem snadné. Zatímco oficiální kopáči firmy opírali se o krumpáče a lopaty a holdovali alkoholu, z výkopů, kde „pracoval“ Hraboš, létaly gejzíry písku a kaménků o stošest. Dá se říci, že jen díky Hrabošovi byla plynofikace dokončena v termínu. Vše probíhalo celkem hladce až do chvíle, kdy kopaný příkop přiblížil se k jeho rodnému domu. Hraboš okamžitě převzal stavební dozor a flákání rozhodně netrpěl. Faktem je, že jeho štěkání mělo pozitivní účinek a kopáči „jeli“ jak buldozer až do pátečního dopoledne, kdy rozjeli se do svých domovů. Až na jednoho, jenž zmořen nezvykle intenzivní prací a několika lahváči si dně výkopu na chvíli zdříml. Hrabošovi povolily nervy a jelikož zrovna nikdo nebyl doma, dokázal přelézt branku. Rozespalý drobný minorita s hrůzou zjistil, že nad ním stojí rozkročen obrovitý pes a hrozně řve. Obloha se zatáhla, zafoukal chladný vítr a uválené tílko s kraťasy ukázalo se být oblečením zcela nedostatečným. Pochopil, že musí se z výkopu dostat, než zemře zimou a žízní. Při každém pokusu však obluda vrčela tak temně, že si to okamžitě rozmyslel. Začaly mu cvakat zuby a tak na svou obranu uchopil krumpáč. Hraboše to z míry nevyvedlo ani v nejmenším. Došel však poslední lahváč a dotyčný pochopil, že nějak se zahřát musí. Když Hrabošova smečka dorazila v pozdních nočních hodinách domů, byl příkop vykopán až na konec ulice.
Korupce (Rpuť, 14.02.2005) Voříšek byl prostě vořech, vořech vořechovič, ježatej, střapatej a veselej. Pánem byl milován a sousedy záviděn zejména pro svou nepřekonatelnou schopnost chytat krysy. Dokázal u kanálu číhat celé hodiny, aby se ve vteřině vymrštil a pak celý naježený, s jedním uchem štajf a krysou v tlamičce pelášil domů. Pán pochválil a vyměnil krysu za půlku Romadůru , který Voříšek k smrti miloval.
Jednou však, jakýmsi nedopatřením, zapomněl krysu zakousnout, čímž uvedl svého pána do značných rozpaků, neboť tento nesnášel pohled na krev. Představa živé krysy pobíhající po domě byla však ještě horší a tak pán navlékl koženou rukavici, chopil se krysy, zavřel oči a hotovil se k exekuci, pro kterou měl v kůlně u špalku připravenou palici. Rána dopadla, ozval se srdcervoucí výkřik, který krysu vyděsil k smrti a přiměl ji schovat se pod hromadu dříví, aby si tam léčila pocuchané nervy. Voříšek chvíli se zájmem pozoroval pána jak kvílí, heká a běduje a rozhodl se věc napravit. Než si páníček stačil prst zavázat, byla hromada dříví rozmetána po celé kůlně a krysa dopadena. S krysou, tentokrát už zakousnutou, objevil se před utrápeným pánem a dostalo se mu zasloužené pochvaly. Když však páníček chtěl krysu odebrat, Voříšek uhnul a jeho pohled zcela jasně říkal: „A kde je ten kus sejra?“
„Už si dostal“, bránil se pán vydírání.
Voříšek nepovolil a pán se zatvrdil, jenže jak šel čas, zatvrzení měklo. Ono také, zkuste celý den koukat na chcíplou krysu, kterou za vámi nosí vyčítavý pes. Pán nevydržel, vydal Romadúr a dostal mrtvolku.
Pes korumpuje se snadno a tak od té doby nosil Voříšek krysy zásadně živé.
O psí dvojjedinosti. (Rpuť, 29.12.2004) Rodina skládala se z maminky, tatínka, dcery v rozpuku puberty a bílého, černě puntíkovaného jezevčíka neznámého původu a rasy, zvaného Žolík. Krom černých puntíků měl ještě černé pravé ucho a černý praporec na ocásku. Jako každou sobotu ráno i ten den maminka s dcerou si dopřávaly vydatného spánku a Žolík, věda, že s nimi nic nepořídí, rovnou šel olíznout nos tatínkovi. Tatínek si, pro forma, postěžoval,/ co kdyby ho přece jenom někdo slyšel/ a odebral se Žolíkem do parku. V tuto dobu tam chodila lepá majitelka kokršpaněla, se kterou tatínek zaníceně řešil kynologické problémy. Toho dne se však docela obyčejně zakecal, což stalo se mu osudným. Uprostřed rozhovoru ničehož nic shledal, že mu kručí v břiše, rychle se omluvil, připnul Žolíka na vodítko a pospíchal domů.
Jelikož procházka trvala dlouho, dcera již, co instantní krasavice, opustila koupelnu a jako taková byla vyslána pro čerstvé pečivo. Její pečlivě konturované rtíky z různilo přesvědčení, že nevědí, co po ní ještě chtít. Byla však až kupodivu brzy zpátky, což objasněno faktem, že bylo možno, alespoň jednomu z rodičů, beztrestně vynadat: „By si taky moh dát na toho psa pozor“, brblala.
„Chudák Žolíček plakal dole u dveří“, vciťovala se do role opuštěné bytosti.
„Žolík přišel se mnou“, bránil se tatínek,“ na řemínku.“
„Pfffff“, ufouklo v odpověď. „Přivedla jsem ho já.“
“ Žolíčku, pejsku malej, vopuštěnej, nechal by tě tam…tu máš salámek“, zapojila se maminka a vrhla k tatínkovi kritický pohled.
Žolík pak rozumně chopil se salámu a odebral se na pelíšek v kuchyni. Tatínek zaznamenal houstnoucí atmosféru a odkráčel nenápadně do vedlejšího pokoje, aby předstíral neodkladnou práci. Do nohy šťouchnul ho psí čenich a chlupaté tělíčko se k němu oddaně přitisklo. Vzal Žolíka do náruče a hladil mu hedvábná ouška, když najednou se ho zmocnil neodbytný pocit, že něco není v pořádku.
Zděšen a se psem v náručí vřítil se do kuchyně: „Ten pes je zrcadlovej“, chraptěl rozrušeně.
„Co blbneš“, otázal se aplégr neuctivě, ale tatínek si toho v rozrušení nevšiml.
„Žolík má přece černé PRAVÉ ucho“, zdvihl před sebe psa s černým uchem LEVÝM.
Do hrobového ticha zaťapaly na dlaždičkách drápky a užaslý Žolík vzhlížel k dvojníkovi. Tatínek pochopil, že ukradl psa a propadl depresi. Pod dojmem svého zločinu ještě 14 dní vylepoval po ulicích oznámení, že „našel se bílý puntíčkovaný jezevčík“, a nechápal proč se lidi tak smějou.
Přál si páníček Neapolského mastina (Rpuť, 17.11.2004) To je takovej ten pes,co má na hubě záclony, krhavé oči a delší brzdnou dráhu. Prostě pes jak almara. Jinak je moc hodnej a štěňátko Bary k vánocům bylo příslušně rozkošné. Pejsek prospíval a jak rostl byl by utáhl i žebřiňák. Jelikož ten nebyl po ruce, provozoval totéž s páníčkem. Přišel listopad a s ním spadané listí. Odkudsi se vyrojili menšinoví metaři a shrabali listí na hromadu velikou, převelikou. Neobsahovala však jen spad, ale i ledacos jiného, jak šel čas a pejsci kakali. Voňavá hromada pak lákala ke značkování a také lecjaká blecha vytrousena. I Bary musel zkontrolovat co vše se v hromadě vynachází, když v tom přes zídku přeběhla kočka. Bary zařval, vyrazil, páníček projel hromadou jako nůž máslem a jeho vzezření značně utrpělo. Jsa poněkud ohovněn kráčel pán rychle k domovu. Na cestě pak počalo ho svědit. Tu i onde, na zádech, v podpaží, v nohavici. Pán zpanikařil a chopil se mobilu, aby upozornil na vzniklou katastrofu. Na dvorku pak zjistil, že tchyně ozbrojila se smetákem. Na jeho konci vlál igelitový pytel: „Všechny šaty naházej dovnitř“, štěkala neoblomně. Posléze přisunut mu psí šampon proti blechám a z okna vynořila se hadice, kterou pohotově přimontovala ke karmě. V chladném listopadovém odpoledni stoupala z něj pára a strašnej vztek. Byl odhodlán dopustit se vraždy, vyhnat psa a zapálit dům. Konečně dostal se dovnitř, chopil se deky a slivovice od strýčka. Tchyně pozorovala ho nesouhlasným zrakem a kriticky se vyjádřila k jeho alkoholismu. Chtěl namítnout, že jedná se o lék, když v tom zasáhl Bary, který měl pocit, že nepřítel se nebezpečně blíží. Zařval nejstrašnější psí zaklínadlo a tchyně rázem ocitla se ve svém pokoji na druhém konci domu. A pán se rozhodl, že takového psa nikdy nikomu nedá.
Dávno, dávno je tomu co v jedné horské chatě žila fenka foxteriéra Dinečka. (Rpuť, 17.11.2004) Pro teplomilného psa, není nic lepšího než žít ve velké kuchyni, kde se pořád něco vaří a tudíž je tam neustále teplo. A navíc tu se najde nějaká ta kostička či odřezek, které jí laskavě poskytoval kuchař zvaný Očko, neboť měl jedno oko skleněné. Ten den na to Dinečka obzvláště vyzrála, jelikož objevila otevřená dvířka, té správně teplé, trouby. Doba oběda se však blížila a tak kuchař troubu zavřel a zapnul. 10 minut na to rozlehl se kuchyní příšerný rachot a vytí baskervilského psa. Vylekaný Očko přiskočil a z trouby vyrazil vytřeštěný přičmoudlý pes a vrhl se kuchaři přímo pod nohy. Očko se zapotácel, zakopl a strašlivě se praštil do čela o kuchyňské skřínky. Při tom ovšem vylétlo mu oko z očního důlku a s cinknutím kdesi zmizelo. To už v kuchyni vyli dva.
Do místnosti vřítil se zděšený chatař a nalezl bědujícího kuchaře, kterak leze po čtyřech a hledá své ztracené oko a co bylo horší, Dinečku, která v šoku ležela na podlaze, oči v sloup a všechny čtyři „štajf“. Na horském hřebenu veterináře se nedovoláš a tak se chatař chopil osvědčeného prostředku, který i jemu pomáhal zvládat krizové chvíle. Vzal lahev rumu a nalil jednu odlivku do psa, druhou do kuchaře a třetí do sebe. První vzpamatovala se Dinečka a poněkud vrávoravě se odebrala pod lavici, odkud vrčela na každého, kdo šel okolo. Chatař s kuchařem pak pilně hledali oko a dále se při tom posilňovali. Leč byla doba oběda a bylo nutno obsloužit hosty. Očko si ovázal zuboženou hlavu utěrkou, takže vypadal jak kostkovaný Žižka, ale i jednooký a pod vlivem alkoholu, zvládal svou práci celkem dobře.
Po obědě ponořila se chata do klidné alkoholické podřímlosti, když v tom se dostavil poslední host a žádal si hovězí polévku. Bylo mu vyhověno a všem už bylo všechno jedno. Vzápětí pak rozlehl opět strašný křik, tentokrát z jídelny. Chatař, už hrůzou zježený, doběhl do jídelny, kde zastihl velmi vulgárně řvoucího hosta, ukazujícího na talíř s polévkou. A tam, mezi nudlemi, koketně jukalo modré očko.
Náš pejsáček (že by byli všichni Filípci prasopsi? pozn.red.) (Věra, 12.03.2004) Milá Patricie, díky za příběh, člověk se zasměje opravdu s chutí- proto, že si představuje obsah v živých obrazech – každý pejskař něco podobného určitě s tím svým psem zažil a zařadil do kategorie prožitků nejhorších. Připomnělo mi to mojí kamarádku a jejího kokršpaněla, psa malého, ale úspěšně velícího celé své domácí smečce, paničkou počínaje. Ta, ocelově zocelená desetiletým soužitím s dominantním Filipem, dávno smířená se svým osudem „druhého“ v hierarchii smečky,ukolébaná do stavu- mě už nepřekvapí vůbec nic- se jednoho loňského podzimního odpoledne dobrala dna svých sil a svaté trpělivosti. Vyprávěla – sedím v houštině na bobku, krájím ryzce a Filipa,ostatně jako vždy, nemám už hezkou dobu. Natrénovaně naslouchám odkud, a jestli už přiběhne, ale neslyším nic. V duchu mu zase spílám, bojím se myslivců, a najednou – jak blesk z čistýho nebe-Filip skokem u mě.Záblesk myšlenky -kruci, ten je nějakej jinej a pak už jen sprška, a – nebylo pochyb – čeho. Bože, bože,kdybys to viděla, já měla najednou hovna všude, co ti mám povídat, dokonce i ve šroubkách na pacičkách brejlí, v zoubkách zipu na světlemodrej bundě, prostě úplně všude. Hele-řekla, Bůh mi odpusť,jen on ví, co se mi chtělo v tý chvíli s Filipem udělat. Ale co můžeš , že jo? Musíš se k tomu nějak postavit. A tak jsem ho přivázala a šla k potoku, jeho i sebe aspoň trochu omejt. No a aby to bylo dokonalý, najednou kolem jede cyklista, já se tam smradlavá a celá vod hoven máchám v potoce a kdože to neni! Představ si, Honza Šafařík! / Na vysvětlenou čtenářům: společný spolužák, od mládí vyhlášený fešák,láska všech spolužaček, nedostupný idol/. Ježíši, já jsem se modlila, aby mě nepoznal. Ale poznal a byl moc rád, že mě po tak dlouhý době od školy zase vidí.Byl fakt potěšenej, sesednul z kola, šel za mnou do bobku a když se mi zadíval do očí přes hnědě puntíkatý skla mých brejlí a poprvé se nadechnul, řekl:- ty jo,Hani, tady to strašně smrdí. Hele, nemělo to chybu, fakt, moje následující vysvětlování, máchání rukama od hoven a jeho úsměvy, přikyvování, jo jasně, tovíštakovej ježivot, takčaučau a velmi rychlý odjezd.
A resumé:
slovy Adiny Mandlové – dneska už se tomu směju.
Náš pejsáček (Patricie, 12.03.2004) Příhoda, kterou tu vylíčím, se udála v srpnu 1989 a je pouze pro otrlé povahy, slabší nechť raději odvrátí zrak 🙂 Našemu hafáčkovi bude za měsíc 15 let a zážitky s ním se silně podobají příhodám, které popisuje ve své knížce „Robin“ Zdena Frýbová. Tak tedy v srpnu 1989, když byly našemu mazánkovi 4 měsíce, jsme navštívili místa našeho mládí, kam jsme se jezdívali v 60. letech koupat (kdysi krásná louka u Berounky poblíž Srbska). Píšu záměrně KDYSI krásná louka, protože před těmi zhruba 15 lety už to byla louka, zvaná „sračková“. Prostě kam oko pohlédne, tam lidské tentononc (nejméně 20 kousků), ale jako na potvoru všechny silně průjmovité. Netuše zrady jsme našeho miláčka (malého knírače) pustili z vodítka, aby se proběhl. Neomylně zamířil tam, kde to nejvíc smrdělo a ve všech asi dvaceti sr…ách se vyválel a velkou část jich sežral. Dodnes vidím, jak pobíhá od hromady k hromadě v prostoru asi 1 hektaru … Představte si malé roztomilé štěňátko, ze kterého kapou sr…., voda v Berounce studená a hluboko pod normálem (v podstatě jen kameny, mezi kterými líně protékala voda) a teď ještě takového chlupatce, opatřeného čtyřma rychlýma nožičkama, chytit a do té vody dostat! No, bylo to pěkný! Po půlhodince se nám ho podařilo chytit a značně zahovněni jsme broučka jakžtakž vykoupali a teď zbývala cesta autem domů. Normálně je to 25 km a za slabou půlhodinku bychom byli doma. Leč pozor! Bylo léto 1989 a socialistická armáda přesunovala svou techniku okolo Berouna hlemýždím tempem, takže cesta trvala tenkrát 2,5 hodiny. Co to znamená mít v autě nedostatečně odhovněného psa, si každý určitě dovede představit. Hafisko rajtovalo po všech sedadlech a klínech (byli jsme tam čtyři + pes), celá rodina střídavě omdlévala a přísahala, že psa necháme někde v lese svému osudu, byla řeč i o vraždě nebohého neviňátka … no, přežili jsme! Pejsek dodnes žije, těší se výbornému zdraví (asi díky té koproterapii v raném mládí:-) A takových příhod bych mohla popsat stovky, náš Filoušek je pořád temperamentní pes, o tom, že by se projevoval vzhledem k věku jako vetchý stařec, nemůže být ani řeč. Zatímco my jsme už postarší a jsme rádi, že se držíme na nohou (už počítáme dny do důchodu), pejsáček zatím rozum nedostal (jak jsme se bláhově kdysi domnívali) a chystá se nás všechny přežít 🙂 Ať žije pes – přítel člověka!
P.S.
Náš mazánek, zocelený v mládí koproterapií, se jmenuje Filip (Filoušek, Filipáček, Cucan, Hafáček, Chlupatec, Piškvorek, Pišišvor, Hafizník …).
Když Julča špatně vidí… (Věra, 22.12.2003) Naše Julča odjaktěživa špatně viděla na dálku, o to více však vyštěkávala předměty/ v její palici určitě cizí psi/jen matně tušené.Její máma Betyna, stará zkušená boxerka s ostřížím zrakem, toto její počínání nesnášela. Věděla přesně, že v dohledu i nedohlednu není nic.Vždycky jen hodila po Julče vokem jakože – ty seš úplně blbá- a Julča sklopila uši a šourala se zahanbeně pryč. Takhle se mnou jednou Julča chodila po balkoně v 1. patře domu.Dole u branky do baráku stála Betynka a pozorovala okolí. Julča jí zblejskla-a vystartovala s mohutným štěkotem se porvat s tím drzým cizím psem,kterej se nám producíruje po dvorku. Ajéje, to je průser, říkám si,to jí zas Betyna setře, jak je pitomá, že ani vlastní mámu nepozná. Julča bojovník se vrhla ze schodů proti tomu vetřelci– a v ten moment jí moment poznání zapíchl nohy do betonovýho chodníku. Jenom kratičkou chvilinku přemejšlela. Potom rozehrála svůj velký vítací rituál.Točila se dokola kolem Betynky, jakoby jí tejden neviděla. Ale já poznala, že Betyna ví „svý“ a když po mně loupla vokem na ten balkon, její oči mi říkaly – „hele, s tím nic nenaděláš, ona je fakt úplně blbá.“
Učitelka (Věra, 22.12.2003) Já taky občas zajdu do vedlejší vsi se svými hafany. Chodí nás dokonce víc-každý se svým hafanem a chodíme do hospody. Do takové příjemné malé zapadlé hospůdky, kde hoří polena v krbu a kde paní hospodská má vždy: domácí tlačenku, sulc,slaninu, gulášek, knedlíčkovou polévku „jakodoma“ a tak. O nápojích ani nemluvě. Asi si všichni dokážete představit, jak příjemné je projít se pár kiláků s kamarády a psy, venku mráz a sníh a pak, za odměnu, přijít do takového podniku, legrace, někdy i muzika s harmonikou, no prostě nádhera. Dlouho jsem na těchto výletech nuceně „pauzírovala“ z důvodu mé boxerky, která se sice dobře zkamarádila s ostatními psími účastníky našich výletů, nicméně naprosto tvrdě trvala na svém ohledně neznámých psů. A těch se v hospůdce vždycky pár našlo. Vznikaly trapné situace, kdy panička vzdala jako první, popadla toho svýho blbýho psa a chtějnechtěj se odebrala k domovu. Po čase různých pokusů-omylů ve výchově Juliny, jsem dospěla k názoru, že „už je to dobrý“ a že už to zvládnu. Začali jsme zase chodit a pár výletů končících v hospodě dopadlo dobře. Teda dobře. Tak, že s každým příchodem novýho psa do hospody jsem měla od vodítka nakrátko namotaným kolem ruky místo prstů fialový buřty, srdce v poklusu, a psa pod stolem chrčícího a hvízdajícího od zataženého obojku. Ale dobrý, jo, dobrý. Při každém příchodu kamarádi, už poučeni, nacvičeně zkoukli množství a typ přítomných cizích psů, přes rameno mi dali echo a teprve pak jsme se umístili. Jednou jsme tam takhle přišli a nebyl tam žádnej cizí pes. Zářila jsem pohodou, a v očekávání slastných chvil příštích sedla si neopatrně na kraj stolu, nejblíž k uličce a Julinu nacpala pod stůl ke všem ostatním hafanům. Naproti nám seděla skupina asi šesti starších lidí, z nichž tři ženy jsem poznala. Byly to učitelky-důchodkyně-turistky, které učívaly na základní škole, kterou jsem absolvovala , ale mě ani jedna z nich neučila, tudíž ani nevadila. A teď dokonce neměla ani jedna s sebou žádného psa, takže moje nedůvěra a neláska k učitelkám se změnila rázem ve všeobjímající sympatii a přátelskou vstřícnost. Rozdávala jsem úsměvy na všechny strany, zábava běžela jak na drátkách, grogů přibývalo, smích ze všech stran, život byl překrásný. Následných pár vteřin se semlelo tak rychle, že nikdo, já, samozřejmě nejmíň, nezareagoval tak rychle,aby byl o ten zlomek sekundy rychlejší než Julina. Na podlahu totiž zničehonic seskočil z klína jedné té paní učitelky maličký jorkšír- dosud, bohužel, neviditelný. Asi se chtěl, chudák, trošku protáhnout z toho dlouhýho sezení. Julina střelhbitě vystartovala, za ní vodítko, po něm moje židle a nakonec já. Že někdy někdo spadne ze židle není nic až tak legračního ani ohromujícího, či trapného. Jenže já jsem nespadla-já se vrhla střemhlav po Julině, kterou jsem prostě potřebovala zpacifikovat a jinak, než tím, že jí zalehnu svým tělem a tím pádem nesežere toho maličkýho psa a tím pádem mě nesežere paní učitelka – to nešlo zařídit. Jak tam tak ležím tělo na tělo, držím pevně svýho blbýho psa, stydím se a čekám, až jorkšír už, doprčic, někam zmizí, slyším nad sebou ten známý, z duše protivný, jen učitelkám vlastní káravý hlas:
„Mladá paní, buďte tak laskava a vychovejte si toho svýho psa, nebo sem s ním, prosím Vás, nechoďte. Tady byl vždycky klid, než jste přišla Vy.“
To už mi ale pomáhali kamarádi zpátky na svislo, Julinu bezpečně zpacifikovanou. Vlastně všechno dobře dopadlo. Jorkšír byl naživu a já šťastná, že už nikdy nebudu muset chodit do základní školy.
Jízda(Věra, 19.11.2003) Jednou mě takhle popovezly po zamrzlej oranici mé dvě boxerky, ještě obě mladé a výkonné. Tehdy jsem hodně chvátala a nepřevlékla svůj sváteční novej zimní kabát – světlounce šedý, péřový. Když se to seběhlo, vlčák, coby objekt zájmu mých dvou silných psů, se rozhodl běžet napříč tý oranice a já ve chvíli připínání dvojitého vodítka v poloze „na bobku“ spadla hubou do oranice, psy nepustíc ale ani náhodou a přesně jako ve špatným filmu jsem metla novým kabátem po oranici. Hezkou chvíli.
Dost dlouhou na to, aby mi peří lítalo z kabátu.
Soused, se mnou venčící svoje hodné psy přihlížel – nepomohl. Ani nebylo jak. Bylo to všechno moc rychlé. Druhý den se ke mně naklonil a tiše povídá – víte, paní Věro, ve vší úctě, ne, že bych se chtěl smát, to ne,ale teda hrozně jsem litoval, že nemám kameru….
Příspěvek byl publikován v rubrice Pesoviny. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
0 0 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments