Feuilletony roku 2008 I. pololetí

Jak se léčí pes… (30.6.2008) Chcete vědět jak se léčí pes? Řeknu to krátce – blbě.
Jeden náš trouba měl přes zimu rýmu a bolely ho klouby, druhej měl podebraný oční koutky. Takže bylo potřeba je krmit léčivými bobulemi. Bohužel psí medicína, fungující uspokojivě už dobrých 15 tisíc let (před tím si tak nějak psi nevšímali človqka a člověk si nevšímal psů), pojem prášek, tableta, či ampule nezná a žádný slušný a roduvěrný pes takovýhle fujtajxl do tlamy nevezme.
Takže musíme vynalézat finty a oblbováky, jak psiska ošulit a dotyčné léčivo do psa vpravit. My jsme to zkusili pomocí vuřta, či kousku kabanosu. U Budulína to nebyl až takový problém. Ten vuřta spolkne bez kousání a pokud ten vuřt nemá nějakou podezřelou vůni, tak ho schramstne i s tabletou.
Ale Denis je huba mlsná, je to takový psí Bušek z Velhartic. Buřta rozkousne, po půnebí válí, zkoumá chutě a vůně pokrmu a pak teprve spolkne.
No a ten prášek vyplivne do trávy…
Takže prášek bylo nutné nejprve „navonět“ uzeným, poté vetknout do vuřta a předložit Denisovi.
Nefungovalo to pořád. Při dobírání posledního prášku Denis při spatření vuřta prchal za chalupu a Body se tvářil nevrle. Nedůvěra k paničce trvala dost dlouho. Všechno, co bylo předkládáno do kastrolů, bylo podezřívavě očucháváno a na volání paničky se přicházelo ke dveřím verandy s nejvyšší ostražitostí, aby bylo možno při spatření, či ucítění medikamentu neprodleně vzít roha.
Naštěstí obtíže ustoupily, medikamenty jsou uklizeny v lékárničce a pesové zapomněli na prožitá utrpení.
Na podzim asi znovu budou léky potřeba. Ale já mám tři měsíce času na vymyšlení nových, neprůstřelných fint. Jen počkejte vy pacholci!
Kutnohorské stříbření… (24.6.2008) Už léta jezdíme do Hor kutných na Stříbření. Tamní občanské sdružení pořádá středověkou kratochvíli už od roku 1996. Je znát určitý posun v organizaci, kdy původní akci pořádali na náměstí uprostřed středověkých domů (mimo hotel Mědínek který byl tehdy ukázkovou stavbou socialismu, podobně jako obchoďák v Jihlavě) do dneška, kdy byla akce přesunuta do parku pod hradbami a určitým způsobem zkomerčněla. Ale o tom jsem nechtěl hovořit.
Mimo děsivě vyhlížejících čertů, prodavačů kdejakého stylového tovaru, jídla a pití, byl přítomen i šlachovitý sokolník dravčího výrazu ve tváři se švarnou pomocnicí. Měli tam vystaveného supa bělohlavého, který krhavým zrakem pečlivě zkoumal každého příchozího zda nehodlá zdechnout, monumentálního orla mořského, několik káňat, jestřába a pár dalších potvůrek.
A měl tam taky kuře!
Ne jenom tak ledasjaké kuře, ale kuře jakéhosi dravce. Velikostí zvíci holuba, s klofanem dobrých pět centimetrů dlouhým a s pohledem, jakým inkvizitor Tomas Torquemada stižený záchvatem pakostnice hledíval na obzvláště zatvrzelého heretika.
Kuře mělo pačmáky dlouhé na půl pídě a pořád padalo. Jednak když si přišláplo jeden pačmák tím druhým a druhak, když ho převážil zoban a kuře přepadlo dopředu na obličej. Tehdy přispěchal sokolník jako starostlivý otec a pečlivě stavěl kuře zpátky na nohy.
S vnukem jsme si vystavené ptáky a zejména kuře pečlivě prohlédli a šli jsme koukat na rytíře.
Malej Pišvejc za chvíli ještě dotáhl maminku, aby se taky podívala na ptáčky. Dcera za chvíli za mnou přišla s takovým tím výrazem ve tváři, jaký občas matky mívají a pravila: „Tati, važ slova! Došli jsme k tomu sokolníkovi, Pišvejc na něj upřel nevinný detský zrak a řekl: ‚Ahoj pane, my se deme podívat na toho hnusnýho mrňavýho ptáka.'“
Sokolník údajně chvíli vypadal jako bratr přítomného supa bělohlavého…
Druhá jarní reminiscence… (15.5.2008) To jedu takhle domů a co nevidím! Na louce, na které se přímo nachází prameniště potoka vedoucího do revitalizovaného rybníka, se projíždí fekál. Tedy cisterna s močůvkou a pere tuto do trávy. A za chvíli přijela ještě jedna. Pomyslel jsem si cosi vulgárního a představa že nebudeme moci minimálně měsíc při západním větru otevřít okno, abychom nepadli smrady, mi otrávila zbytek dne.
A na druhý den čtrnáctého dubna mi volá děvenka moje starostlivá, že fekál jezdí po louce i pod naším barákem.
A nejeden. Zemědělci tam vylili minimálně čtyři cisterny kejdy, tedy cca 16.000 litrů močůvky. To už mě naštvalo ještě víc. Jednak proto, že mi lili močůvku asi šest metrů od oken a druhak proto, že louka je svažitá a dole jsou při revitalizaci vytvořená jezírka napájená spodní vodou. Zavolal jsem na vlašimské ekocentrum jestli je to normální. Pravili, že pokud nelejou močůvku přímo do vodoteče, tak není problém. Trošičku se mi to nezdálo a napsal jsem dotaz na Agenturu ochrany přírody a krajiny české republiky. Pan Tomáš Just mi obratem odpověděl toto:

„Dle Vaší informace ale byla kejda aplikována spíš na jiných pozemcích, ze kterých pak může do revitalizace stékat. Zde nejspíše nelze aplikaci kejdy pokládat za obecně nepřípustnou, při stečení do vodního toku však může jít o dvojí kolizi s předpisy (již ne v přímé právní souvislosti s tím, že byla provedena revitalizace):
* Z vodoprávního hlediska může dojít k ohrožení kvality vody ve vodních tocích závadnými látkami. Znečištění vody by asi bylo obtížné kvantifikovat, ale například viditelné stopy proniknutí závadných látek do potoka by měly postačovat k tomu, aby vodoprávní úřad hodnotil situaci jako ohrožení kvality vody, a tedy porušení příslušné vyhlášky.
* Z hlediska ochrany přírody se může jednat o narušení podmínek ochrany zvláště chráněných druhů – zde asi hlavně obojživelníků. Viditelné stopy průniku závadných látek do blízkosti snůšek obojživelníků, případně zřetelné škody na obojživelnících a jejich snůškách by dostatečně indikovaly kolizi se zákonem o ochraně přírody a krajiny. „

Strávil jsem několik perných chvil v přímluvných modlitbách pokaždé, když se začaly kupit mraky, aby nedošlo k přívalovému dešti, který by močůvku spláchl přímo do jezírek a do potoka.
Ti nahoře mě vyslyšeli a žádná průtrž mračen nenastala, ale tragédie se tím jenom zpomalila.
Nebudu popisovat postupný kolaps, ale efekt byl takový, že v jezírkách je voda mrtvá. Žádný pulec se nenarodil, mikrofauna buchanek a dalších drobných vodních korýšů se v porovnání s loňským rokem vůbec neobjevila, i když v rybníce, který lze vzít jako referenční nádrž, se tito korýšci úspěšně rozmnožují, o pulcích ani nemluvě. Mokřad je zarostlý kopřivami, neklamným to znamením přehnojení půdy dusíkatými látkami. Rybník se z poloviny zarostlý sinicemi jako hnusná zelená louže.
Je to smutek…
Předjaří. Malá reminiscence… (6.5.2008) Přenesme se na chvíli do doby chcíplého počítadla. Tedy přesněji řečeno na konec března.
To už je jakési předjaří. Sluníčko sice odvážně vystrkuje svoje paprsky skrz ranní mrazivé mlhy, ale ještě nemá tu sílu, aby zimu přepralo. A zima se snaží ze všech sil. Vyrábí inverzi, takže když vykouknu z okna, vypadá to nějak takhle:
(Po kliknutí myšidlem se obrázky zvětší do čitelné velikosti):
Výhled

Vylezu na zahradu a spirálová vrba, která v zimě vypadá jako zmoklá čarodějnice, se změní v ledovou královnu:
Vrba

Růže u plotu, ošklivé trní spící svůj zimní sen a čekající na horké letní slunce, se dotykem mrazivého vzduchu dokáže proměnit v bílý jiskřivý šperk:
Růže

Do takovéhohle lesa vyrážíme s klukama na procházku.
Les

Tlapky sice zebou, ale je třeba očuchat stopy srnčího, označkovat pařezy, či vyrobit uprostřed cesty obrovskou „voňavou“ hromadu, aby bylo každému jasné, kdo tu šéfuje.
Když chcípne počítadlo, aneb trochu techniky… (5.5.2008) Když chcípne počítadlo, tak je autor takříkajíc v loji. Stejně jako jeho mezopotámský předek, jemuž uschla hlína na tabulky, římský písař, kterému došel mramor, či středověký mnich, jemuž vyschl brk.
To trávíte dlouhé chvíle sakrováním, že ten motherboard nevydrží dýl jak dva roky, pak vám v servisu vykládají, že takovýhle boardy se už nevyráběji a že si máte koupit nový počítač, nejlíp u nich, protože zrovinka mají takový šikovný, laciný, za ty peníze jinde nekoupíte!
A po úporném pátrání zjistíte, že jedna firma dováží přesně ty boardy, jehož zástupce vás na věky opustil. A za pár drobáků. Takže pohoda, jazz. Pak už vám byznysman hlásí: už je to v Hamburku, už je na překladišti v Praze, už ho mám tady. A pak vám zahlásí, že vám chcípla i grafická karta. Berete tu nejlevnější, protože je furt dvakrát výkonnější, než ta, co jste tam měli předtím. Konečně je mašina sešroubovaná a dokonce i funguje bez přeinstalování systému!
Alelujá, veselme se. Konečně se dostanu ke své redakci a můžu začít plodit myšlenky!
Nojo, ono se to řekne, plodit myšlenky, ale co jsem to setsakra… mám to na jazyku… taková to byla veselá příhoda… herdekfilek, nyk já si nic nepamatuju!
Jak se krmí sýkorky (23.3.2008) Když jsou Velikonoce, je třeba upravit jehněčí do stavu poživatelného. Tedy připravíte nádivku z uzeného, čehokoli zeleného, co raší na zahrádce, máčené housky, bílkového sněhu a dalších ingrediencí a nacpete ji do jehněčího boku, hojně posypete česnekem, posolíte, podlijete a dáte péci.
Protože na okně poskakují Máňa s Božkou, dupou po parapetu a mláti do okenní tabulky, rozlousknete pár vlašských ořechů a nasypete jim, aby ty čůzy daly chvíli pokoj.
Máňa s Božkou jsou sýkorky! Aby mě někdo nenařkl, že bych snad sousedky… ani pomyslet! Vůbec by ně něco takového nenapadlo!
Výše uvedené jsem provedl a chtěl jsem zavřít okno. A co nevidím. Dvě sýkorky sedí na zemi a smutně na mě koukají.
Sýkorky 1 Sýkorky 3
Jedna je celá černá a ta druhá má černý hřbet a na hrudi hnědé pálení.
Koukám na ně, protože mi někoho připomínají.
Ony koukají na mě a jedna z nich se najednou olízne.
Ha! A mám vás pacholci!
Denouš s Boďákem! Zákeřně se převlékají za sýkorky, aby vysomrovali něco na zub. Krmítko na vás, holomci! Tam byste se nevecpali a hned by se vidělo, kdo je na zahradě zpěvnej pták.
No nedá se nic dělat, musím nakrmit i ty dvě přerostlé sýkorky. Vyndavám z okna odřezky kůže z uzeného, zbytky nádivky, obě sýkorky sedí v pozoru na zadcích a s blaženým výrazem konzumují podanou krmi.
Sýkorky 2
Připadám si jako papež.
Není to špatný pocit. Ale moje morální kvality jsou na takové výši, že mi bez problémů dovolují dávat rozhřešení maximálně dvěma hafanům. Takže raději zůstanu tam, kde jsem.
Na takový návaly nejsme zařízený! (22.3.2008) Na Bílou sobotu se děly věci!
Kolem baráku dolů k lesu projeli milovníci přírody v dodávce. Dlužno podotknout, že jejich auto mělo pražskou espézetku. Což by vysvětlovalo jejich duševní, řekněme indispozici, stran jízdy v terénu.
Neboť cesta je veřejná a na její údržbu obec sere se vší svou úřední vážností. Takže cesta je k světu pouze k mýmu baráku, protože se o ni starám. A dál je v tomto předjarním čase místo cesty druhohorní bažina, nebo mokřad (jak by řekl odborník na biotopy). No a ten jouda šofér tam s tou dodávkou vjel. A dojel až dolů k revitalizovaným jezírkům. No a to bylo tak všechno, co s automobilem věhlasné značky s dámským přirozením ve znaku dokázal. Já tipoval, že je odsud dostane akorát traktor, ale přivolaný Nissan 4×4 se zapnutým náhonem na všechny čyři a s uzávěrkou diferenciálu mne překvapil. Dostal je ven bez větších obtíží. Vót těchnika…
Takhle to vypadá jako celkem běžná lapálie. Ale z pohledu Denise to bylo o nervy a ještě druhý den z toho byl vyřízený. Ale pěkně popořádku.
V autě byli i dva hafáci. A ti se pěkně ozývali, takže Denis s Budulínkem seděli u plotu a hulákali jak na lesy. Což bylo v pořádku, protože pod barákem lesy skutečně jsou.
Ovšem já s děvenkou jsme se vypravili na malou velikonoční procházku.
Což v pořádku nebylo.
Kluci celou dobu, co jsme byli pryč, vydávali děsivé pazvuky připomínající vraždění betlémských neviňátek Herodem I. řečeným Velikým. Zevnitř dodávky hulákali další psi, kolem dodávky hulákali naštvaní kluci, kteří uvízli. No prostě veselo.
Musel jsem se vrátit domů, vzít vodítko a vyrazit se psama ven. Šli jsme po louce hezky obloukem. Pro jistotu. Štěkot v dodávce získal na intenzitě a tato se začala slušně kymácet.
Celou cestu – šli jsme klasický okruh louka, rybník a lesem domů – tedy celou cestu Denis šmejdil ze strany na stranu jako pošuk, furt něco čuchal a choval se jak neurotik, kterýmu odpadla seance u psychoanalytika.
Druhý den otravovali už od rána a chtěli jít zase ven. Co jsem mohl dělat? Vzal jsem vodítko a šli jsme očuchávat stopy po dodávce, občůrávat trsy trávy, kde včera čůrali přírodovědečtí psi a provádět mnoho dalších, nezbytných úkonů při ohledání místa činu. Pak teprve se Denis uklidnil a odešel z procházky klidně domů.
Dokonce si večer šel normálně lehnout do boudy a normálně usnul, místo aby řval jako magor půlku noci na zasněženou louku.
Jako včera.
Jak donutit psa žrát kapustu (17.3.2008) Není to jednoduché. Pes, který z podaného chleba s máslem olíže máslo a suchý chléb vám přinese, abyste mu ho znova namazali, ten nic rostlinného do huby nevezme.
Ledaže…
Uvaříte čtvrt hlávky kapusty. Než vám vychladne, osmahnete na kostičky nakrájenou uzenou slaninku, přidáte mouku a usmažíte světlou jíšku. Zalijete ji asi 1 litrem hovězího vývaru a přidáte na nudle nakrájenou kapustu. Povaříte, občas promícháte. Osmahnete na kolečka nakrájenou maďarskou klobásku a přidáte ji do polévky. Polévku necháte přejít varem. Hotovou kapustovou polévku si na talíři podle chuti dosolíte.
Polévku potom konzumujete s osmaženými kostičkami chleba. Protože polévky je hodně a je hutná, všichni jsou najedeni po prvním talíři. Mlsní strávníci pak z hrnce vyberou poslední kolečka klobásky a zbývá jen kapusta, nad níž všichni ofrňují.
A to je ten správný čas, kdy přijdou na řadu hafáci. Chladnoucí polévka začíná tuhnout a připomínat proslavenou univerzální polévku závodních jídelen, ale vůně klobásky a slaninky přetrvává a vsakuje se i do nudliček kapusty.
Vychladlou polévku servírujeme do misek a podáváme. Hafáci cítí slaninu, cítí klobásku a dlabou polévku až se jim dělají boule za ušima.
Samozřejmě, puristé budou kritizovat použití maďarské papriky v klobásce. Ale když použijete nepálivou klobásu, domnívám se, že to hafákům až tak moc vadit nebude.
Každopádně jsou po takovéhle polévce pesové čilí, a to tak, že je s nimi po hodince nutné vyrazit na procházku, aby tu nabytou energii vyběhali a dali v noci pokoj!
Zamyšlení nad leností (16.3.2008) Taky máte chvíle, kdy se vám nechce lautr nic dělat?
Mě to přepadá vždycky takhle na přelomu zimy a jara. Takový ten přechod mezi končícím zimním spánkem a počínající jarní únavou. To mám chuť jenom tak chodit po zahradě a koukat, co by se mělo udělat.
Čučet z okna a přemýšlet, kam by se dalo jet na výlet.
Večer usínat a mít plnou hlavu vtipných nápadů, či slovních spojení, na jaké by se nezmohl ani Karel Čapek.
A pak vezmete do ruky nářadí a nic. Ono se vám nechce dělat. Člověk je najednou nějak línej, Támhle ho píchá, tuhle má ujímání. Sednete do auta a ani se vám nechce otočit klíčkem. Uvelebíte se u počítače a hlava je najednou dutá jak sud.
Ale nakonec zvednete pilu ze země a uříznete první větev. Otočíte klíčkem a auto nastartuje. Napíšete první větu.
A hele, ono to jde! Sice ztěžka, pomalu, ale pak se zatuhlá soukolí promažou, přestanou vrzat a už to odsejpá, už to začíná jít tak nějak snadno a považte! Dokonce člověk má radost, jak to ubejvá.
Ale dosti filosofování nad leností autorovou!
Už pětadvacátého února jsem na zahradě pod růžemi našel zaparkovaného prvního letošního zajíčka. Velkého, že by se mi vešel do dlaně. Od půlky února na zahradě kvetou krokusy jako o závod a občasné hnusné počasí je nikterak nevyvádí z konceptu. Body má nějakou rýmu a je takovej posmutnělej, protože se zahleněným krkem nemůže žrát svým oblíbeným stylem připomínajícím silně vyhladovělého tyranosaura. Denis je taky smutnej, protože si s ním Body nechce hrát. Dokonce se Denda snížil k tomu, že Budulína kousnul do zadku, aby ho vyprovokoval, ale Body nic. Furt chrní v boudě a ven leze, jenom aby se prohřál na sluníčku.
Taky jsme absolvovali slušný vichr. Orkán Emma. Tu první pecku, kdy padaly kroupy a stromy v lese to ohnulo skoro do pravého úhlu, přečkali pesové v boudě. Ale pak, když jenom fičelo, stál Body u plotu v dešti jak ztracený voják na vartě a štěkal na všechno, co letělo kolem. Igelitové pytle, PET láhve a ostatní ekologicky odbouratelné materiály. K večeru jsem musel vzít vodítko a šli jsme se podívat do hučícího a praskajícího lesa na ty mátohy, co Budulínka tak rozčilovaly .
Díky tomu jsem zjistil, že se náš revitalizovaný rybník změnil na Labutí jezero. Na vodě se houpaly dvě staré labutě a čtyři mladé, které Emma donutila k přistání. Zjistil jsem zajímavou věc, že ty úplně bílé labutě na větrem rozbouřené hladině nebyly vůbec vidět. Jenom esovité krky prozrazovaly, kde zrovna plují. Nikdy by mě nenapadlo, že bílá barva může být maskovací, ale je tomu tak. Při orkánu bílou labuť na vodě skoro neuvidíte.
Po Emmě se Bodymu udělalo líp. Rýma zmizela a hafák je zase veselej. Má to i své stinné stránky, protože teď, když je mu dobře, vydrží půl noci proštěkat na srnčí, pasoucí se dole pod chalupou.
Dokonce se při procházce rozeběhl a nejmíň dvacet metrů běžel, než ho začaly bolet tlapy.
Je to radost, že je zase zdravý, jak jen může takový starý pán být.
Krajina s koňmi (3.2.2008) Tenhle víkend to bylo v okolí samej kůň. Napřed jel po silnici bussinessman. Tedy lépe řečeno chlápek, jak kdyby vypadl z doby, kdy byl můj táta malej. Dva koníci krásně kšírovaní, postroj lesk jak blesk, zelený nákladní vozík (maličko připomínal hnojní vůz, se kterým mladičký Vlasta Burian vstoupil v němé grotesce na filmové plátno) a na kozlíku vyštafírovaný kočí.
Drobným klusem projelo spřežení kolem baráku. Kluci se mohli protrhnout co dělali. Oni ti koníci ze vzdálenosti třiceti metrů vypadali docela malí, takže by se dali zakousnout, žejo.. Pak jeli ještě zpátky a to už bylo opravdu o infarkt. No a dneska dopoledne jel soused ze vsi do lesa. Představte si tu drzost!!! Jel NA KONI a kolem běhal ČERNEJ CHLUPATEJ PES!!! Já myslel že kluci vyvrátí plot, co dělali.
Odpoledne musíme nutně na procházku. Už teď mi oba dva kvíleji pod oknem. Dovolil bych si hádat, co budeme dělat. Budeme stopovat koně a hledat v lese koňské hnízdo. Nebo alespoň hnízdo černejch chlupatejch psů…
Psí počasí (27.1.2008) Dneska je opravdu příšené počasí. Vodorovný déšť se sněhem, nárazy větru tak silné, že se s nepříjemnými křupavými zvuky prohýbají okenní tabulky. Normální živočich by zůstal doma. Ne tak mí psi.
Ledva jsem vystrčil frňák z baráku, abych obhlédl škody a zjistil, co vítr odnesl, vyřítila se obě hovada z boudy a úpěnlivým vytím se domáhala procházky. Denis u mě vždycky zaúpěl a rozeběhl se do garáže, kde frňákem šťouchnul do vodítka, aby jako i blbej pochopil o co jde.
Co se dalo dělat. Vzal jsem vodítko a vyrazili jsme do lesa mezi poletující ulámané větve, k prasknutí ohnuté kmeny a vichr hučící v korunách stromů. Nevím, jestli psům také vadil ten hluk, ale vždycky se rozeběhli, kdy se nový nápor větru s temným hučením opřel do lesa.
Okruh jsme tedy proběhli celkem svižně. Jenom Body se cestou domů na chvíli zastavil na louce pod chalupou, upřeně zíral na větrem bičované louky a soustředěně čenichal.
Foukalo směrem od Prahy, možná cítil molekuly pachů ze zoologické zahrady. Bohužel jeho očekávání, že vítr přinese stádo slonů, nebo alespoň zebru, bylo dnes marné.
Snad příště Budulínku…
Devastátoři (26.1.2008) Okolo baráku mám plůtek, aby hafáci nelezli na zahradu a nepáchali tam škody. V plůtku je branka a tou chodím k hlavní brance v plotě kolem pozemku.
Když přijedu z práce, pánové hupnou na plůtek a štěkají na přivítanou. Samozřejmě plůtek dostává zabrat. Už roky mám naplánováno, že ho musím postavit, jak se říká – BombenFest. Zatím to vypadá tak, že jsou do země zatlučeny dřevěné kůly, na nich je přidělaný plot a branka. No a ten kůl u branky – s tím už to bylo nahnuté. Díky každodenní péči psů, kdy Denis na branku skáče a Body ji několikrát denně značkuje, se těm parchantům podařilo sloupek vyviklat, že branka opile visela pod úhlem padesáti stupňů.
Denis se branku naučil otevírat tlapou, takže mě běží vítat až k hlavní brance a já mám o starost víc, aby ten trouba nezdrhnul na silnici.
Ale včera to už pánové přehnali.
Denis hupnul večer na plot, sloupek udělal chrup a bylo to. Branka lehla i se sloupkem.
Myslel jsem, že se jenom vyvrátil a že bude stačit ho zasunout zpět do země, ale kdepak! Ten pacholek Body ho docela normálně přečůral vejpůl!
Tak jsem ho jenom lehce podšprajcoval kusem borovice z hromady palivového dříví a o víkendu budu mít o zábavu postaráno.
Doufám jenom, že nezačne mrznout…
Jak se dobrmanům chodí po ledě (14.1.2008) Po ledě se chodí špatně. Obzvláště když jste starej dobrmaní pán. Pokud páníček dostane tak pitomej nápad a vyrazí s vámi na procházku k zamrzlýmu rybníku, nedovolte, aby vás odtáhnul na led. To si radši sedněte na zadek, tvařte se jako Panna Orleánská a nechte si urvat hlavu vodítkem.
Na ledě se vám totiž začnou rozjíždět tlapky. A to tak, že do stran. A furt. Teda úplně furt né. V okamžiku, kdy sebou plácnete na břicho, se vám rozjíždět přestanou. Ležíte na ledě jako přejetá žába a koukáte na páníčka, co s váma teda jako udělá. První jeho nápad vás utvrdí v tom, že dnes není duševně úplně ve formě. Zkusí vás totiž jenom zvednout. Efekt je nulový. Jakmile vás totiž pustí, začnou se vám pačmáky znovu rozjíždět, a během minuty zase ležíte na břiše. Po chvíli výzkumů konečně!!! zjistí, že je nutné vás vzít do náruče odnést na břeh.
Že mu to ale trvalo!
Podobný problém nastane, když je na dvoře vrstva ledu. To už máte vyšlapaný místa, o kterých víte, že při rychlejším pohybu nespadnete na hubu. Ale u kastrolu na žrádlo je jako na potvoru led vyblejskanej jak na zimním stadiónu.
To si klidně stojíte u kastrolu a žerete a najednou máte pocit, že se k vám ten kastrol nějak přibližuje. A čím dál tím rychlejc.
A najednou šup! A ležíte na břiše s hubou v kastrolu. A jste za vobecního pitomce. Všichni se vám smějou, ta chlupatá bestie Denis, místo aby vás politoval, vám okolo hlavy užírá z kastrolu vaše granule a vy jenom ležíte a koukáte.
Pak přijde páníček, nakopne Denise aby vypad’ (to udělal dobře, ještě ho měl kousnout do zadku) a zvedne mě na všechny čtyři. Konečně dojím zbytek granulí a jdu si lehnout do boudy.
Už aby byla obleva!
Pé ef 2008(1.1.2008) Dostal se mi po dlouhé době do pařátů tikitální foťák, tak jsem vyrazil experimentovat na sníh fotografovat psy.
Během experimentu jsem si vyřval plíce, zmáčel nohy, Denis kolem mě celou dobu lítal jako magor, protože si myslel, že jde o nějakou novou hru a Body neustále odcházel do boudy, protože ho zábly tlapy.
Nasbíral jsem sadu makrofotografií psích frňáků, trochu stop ve sněhu a závěrem dvě slušné fotečky, které si zde dovoluji předestřít:
Denis pf 2008 Body pf 2008>
Příspěvek byl publikován v rubrice Mr. Owcrope. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments