Feuilletony roku 2007 I. pololetí

O Emírových narozeninách…(16.5.2007) Minulý víkend měl bráchův dalmatin Emír narozeniny. Desáté. Takže je to přepočteno na lidský věk asi sedmdesátiletý stařík. Dostal věnec buřtů a všichni mysleli, jak se okamžitě přežere. Švakrová si připravila foťák, že jako tuto významnou událost zvěční na věky věkův.
Jenže Emča za svůj požehnaně dlouhý život zažil mnoho ústrků a podrazů, takže jakmile uviděl svoji paničku, kterak drží v ruce cosi podivného, okamžitě zajel do boudy – buřty nebuřty.
Koneckonců do buřtů mu panička taky cpe kdejakej sajrajt, po kterým může slušnej pes chcípnout!
Cosi podivného v ruce paničky většinou signalizuje nějaké nesmírně jedovaté svinstvo, např. sprej proti klíšťatům, popřípadě kapky do ucha a do buřtů ti traviči vkládají antibiotika, vitamínové tablety a další jedy. Chudák pes má pocit, že bydlí v rodině Borgiů a kdyby na sebe nedal pozor, tak už by byl dávno pod drnem.
Nakonec k bezprizorným buřtům přišel Damián a jak si nacpávat nácka. Emír to chvíli pozoroval z boudy, pak rázně vykročil. Tlapou odhrnul kocoura, kterému po konzumaci evidentně nic nebylo, stranou. Buřty sežral do poslední šlupičky, aby na toho černýho příživníka vůbec nic nezbylo.
Když jsem doma vyprávěl klukům, jak jejich odvěký nepřítel slavil, zírali na mě úplně flegmaticky. Pak Denis odběhl do garáže a šťouchal frňákem do stočeného vodítka, abych jako nechal těch planých řečí a šel na procházku.
No co jsem měl dělat? Nechal jsem planých řečí, vzal jsem vodítko a šli jsme k rybníku, protože byl hic jak v peci. Denis byl štěstím bez sebe. Když jsem ho pustil z vodítka, jeho rozhodování zda jít očuchávat povalující se lidi, nebo zda vlézt do vody, bylo krátké. Hupl do vody a plaval.
Dokonce i Budulínek vlezl po kolena do vody, klesl na břicho, vstal a vylezl z vody! Tohle neudělal už skoro dva roky! Takhle moc se namočit! Skoro měl mokrej i hřbet!
Smrděli potom sice jako herodesové oba dva a když se vedle mě oklepali, smrděl jsem i já, ale co by člověk neudělal pro spokojenost svých psů…
O kocourovi, zajících a jiné havěti…(10.5.2007) Jaro se nám dostalo do další fáze, erotická aktivita čtyřnožců začíná nést své ovoce. Chlupaté, vybavené čtyřmi tlapkami, vykulenýma očima a ocáskem vztyčeným vzůru jako anténa.
Damiánova zrzavá miss Highland od sousedů čeká koťata, takže na nějaké nemravné návrhy nemá ani chuť, ani náladu. Damián je z toho celej špatnej. Vysedává na sloupku u sousedovic plotu a úpí jak duše v očistci. Tedy nám se zdá, že úpí, protože z toho zvuku vyskakují plomby ze zubů. Čerti vědí, co to úpění vlastně v kočičí řeči znamená. Ale asi to není nic, o co by mohl člověk stát. Neboť Damián je vzteklej, rve se s ostatními kocoury a nechce se nechat hladit.
Nemravnosti páchané chlípným zajícem Karlem na louce pod naším barákem přímo před puritánskýma očima mých hafanů taktéž ustaly. Zajíci se někam zašili, což v té vysoké trávě není problém. No a kluci mohou klidně spát a nemusí si ničit nervovou soustavu a hlasivky kritizováním zaječích orgií. Ovšem…?!?
Ovšem čas nečeká…
V sobotu jsem uklízel na zahradě binec po v březnu vykopaných planých švestkách. Malej Standík si na svoje pidikolečko nakládal osekané kousky kořenů, neboli „díbí“ a odvážel je na kompost, Já odřezával pařez od kmene. Najednou mi z pod ruky vystřelilo něco mrňavého, šedivého a upalovalo to ze všech sil do rohu zahrady, kde roste vysoká tráva. Napřed jsem si myslel, že je to potkan. Ale nemělo to žádnej ocas a mělo to dlouhý uši!
Byl to malý zajíček. Karel, který se díky plotu už nemůže dostat na zahradu, to vyřešil jinak. Propašoval tam dírou svýho synátora, či dceru!
Ale dobře tak. Mrňous je tam v bezpečí před liškami, psy a podobnou větší havětí. Doufejme, že ve zdraví dožije dospělosti a že se nebude přežírat natolik, aby neprolez pod plotem zpátky na svobodu.
Jaro je tady, slyšet je všady – dokonce i v autobuse…(20.4.2007) Jel jsem ondyno domů docela nacpaným autobusem. Měl jsem kliku, že jsem urval místo k sezení. A jak se kolem posouvala řada lidí stojících v uličce, připosouvala se vedle mě taková pěkná černovláska. Štíhlá, na xichtě namalovanej docela hezkej obličej, blůzičku na tři knoflíčky a když jste od ní byli nalevo a ona takhle zvedla pravou ruku ke štángli u stropu, tak se ta blůzička trochu jako roztento… no rozumíte mi… měla na sobě bílé krajkové prádlo – oko odborníka spočinulo se zalíbením. S čistě vědeckým zájmem jsem ji obhlédl od špičky apartního nosíku až je patám naleštěných botek. Vypadalo to, že je rozvedená, protože prstýnku snubáku nebylo. Lidi vystupovali a nastupovali, černovlásku fronta odsunula kamsi dozadu.
Pak se najednou vedle mě se uvolnilo místo. Zezadu busu přišupajdila tato dáma a usadila se vedle mě. S významným pohledem. K dámě první se přibatolila dáma druhá. Ta sedící pohlédla na svoji stojící kamarádku a pak znovu významně pohlédla na moji maličkost. Stojící dáma na mě taktéž významně pohlédla a dámy spolu začaly vyšším polohlasem hovořit. Tak, abych taktéž slyšel. I dozvěděl jsem se, že dáma vedle mě je skutečně rozvedená, že je zcela volná, že svého bývalého od rozvodu neviděla, že se zachoval hanebně, že má osmiletou dceru, vlastní byt, atd. atd. prostě výhodná partie. Atmosféra začínala houstnout. Stojící přítelkyně vystoupila. Dáma se zavrtěla na sedadle, jako by si přeseděla sedinku a náhodou se o mě opřela svým exkluzivním stehnem. Bohužel atmosféra vzájemné spolupráce a porozumnění se narušila, když se přede mnou uvolnilo sedadlo a na další zastávce nastoupila dcera s vnukem. Né aby slušně pozdravila „Ahoj tati!“ řekla jenom „Čau!“ A vnuk, který obvykle haleká na celý bus „Aóóój dedóó!“ jenom krátce řekl „Tau“ a jal se se mnou přes opěradlo dovádět. Vedle mě se ozval zvuk, jako když z natlakovaného hrnce firmy Papignac sundáte pojistný čudlík. Dáma na mě vrhla pohled, kterým mě zařadila mezi sbormistry dětských pěveckých sborů, sochaře, zlaté slavíky, či herce a sedla si poněkud prkenně na vzdálený okraj sedadla.
Zachoval jsem se jako srab. Nevyjasnil jsem situaci, nesmluvil jsem si rande. Koneckonců, vždyď jí bylo dobrejch pětatřicet. A za nějakých deset let, kdy mě bude pouhých šedesát, bych měl doma pětačtyřicetiletou bábu! A mimoto – dcera by mě doma určitě práskla a děvenka moje starostlivá by mě zrychtovala jako prase cvičku…
Jaro je tady, slyšet je všady – dokonce i u koček…(16.4.2007) O víkendu jsem byl u bráchy na návštěvě a jsem měl tu čest zase po dlouhé době vidět Damiána. Koucoura, kterého jsme jako mrňavé koťátko přinesli, protože v našem drsném psím světě mělo šanci na přežití tak asi 1:98. Teď už je Damián starej rváč s ušima děravýma a rozškubanýma jak prápor hrdinného pluku odněkud od Verdunu.
Právě se připravuje na novou sezónu. V sousedství bydlí zrzavá kočka v těch nejlepších letech. Zřejmě je to láska na první pohled, protože obě kočky vyvádějí na zahradě mezi záhonama jako třítýdenní koťata. Damián dělá, že je myš, schovává se za keříkem rozmarýnu a zrzka ho loví.
Prostě Sodoma Gomora. Ještě že Damiána nevidí jeho soupeři. Ti by se uchechtali k smrti.
Ovšem ve zbývajícím čase Damián pečlivě sbírá síly na gladiátorské a casanovovské léto. Pokud nežere, nebo neloudí něco k snědku, chrápe bez pohnutí na slunci. Až příroda zvolá Krleš! nebo Holárió, nebo něco jiného, na co kocouři slyší, Damián vstane, přeleští zboj a na tři měsíce zmizí.
Na podzim se vrátí s chlupama vyškubanýma, s chybějící další částí ucha, vyskákanej jak horská koza, že na něm budou žebra chrastit a bude se dožadovat péče, jaká přísluší válečným hrdinům a vysíleným sexuálním štvancům.
A v okolí se bude batolit pár koťat černých jako peklo s chomáčkem bílých chlupů na hrudi…
Jaro je tady, slyšet je všady…(9.4.2007) Jaro vypuklo s plnou silou. V televizi se v různých pořadech pro zahrádkáře střídají moudré hlavy, které dávají laikům naprosto protichůdné rady. Prořezávat stromy, neprořezávat stromy, stříkat, nestříkat… Já osobně to řeším tak, že práce na zahradě dělám tehdy, když mám na ně čas a když je vhodné počasí.
Ono to vždycky nějak dopadne. V dějinách lidstava doposud nebyl doposud zaznamenán případ, že by něco nějak nedopadlo. Tak co se vzrušovat.
Současně s jarem vylézají cyklisti a různí turisti ze svých nor. A letos se jich před velikonocemi vyrojilo přehršel. Kluci mají pomalu vyštěkané plíce a to hlavní sezóna ještě nezačala.
Ale jedna zajímavá věc se stala. Někde v okolí měli sraz majitelé amrických veteránů a v sobotu pořádali kolem našeho baráku spanilou jízdů. Šňůra kadilaků, ševroletů, či buiků nejrůznějšího stáří, všemožných tvarů a barev se důstojně šinula po silnici. Se zájmem jsem přihlížel ze zahrady a litoval jsem, že mi akci nenahlásili předem jako se to musí dělat třeba na magistrátu, když chcete uspořádat demonstraci. Byl bych se býval připravil a pověsil bych na plot nějakou vlajkoslávu. Myslím, že pár červenobílých proužků proložených hvězdama by tu parádu jenom vylepšilo.
Ale k té zajímavé věci. Kluci na ně vůbec neštěkali. Obvykle dělají děsný kravál, když kolem jede něco neobvyklého, ale v případě několika desítek amerických bouráků nic.
Prostě nic.
Předpokládám, že k tomu přistupovali tak, že kolona amerických korábů důstojně polynoucích po silnici je v naprostém pořádku. Tak by to mělo být. Tak je to správné.
Na rozdíl od uřvaných cyklistů ve řvavých klaunských kostýmech, na rozdíl od pochichtávajících se slečen, na rozdíl od duševně nevyvinutých řidičů japonských nízkoobsahových motorek, na rozdíl od starých Zetorů, na rozdíl…
Ech, co se rozčilovat. Den korábů silnic zmizel v nenávratnu, na pondělí velikonoční vylezlo Slunce a svítí ze všech sil. Je třeba si schrupnout, neboť odpoledne se určitě vyrojí hromady neukázněných rušitelů svátečního klidu a bude je třeba umravňovat zuřivým štěkotem.
Hlavně aby páníček nezapomněl nalejt do kýble čerstvou vodu, až nám z té práce vyschne v krku…
Lidi jezděj jak magoři…(2.4.2007) V neděli mě málem rozpláclo auto o můj vlastní plot jako malinu. Jakýsi děda se štrachal po hlavní se svou škůdkou 120 – podle brzdné dráhy jel tak maximálně pade. No a z vedlejší silnice ze vsi se přihnala oktáfka f červeným tédéíčku a f hlíně. Nic nedbaje uhýbání dědy až mimo krajnici a houkání, sklepnul ho magor napůl ze silnice, takže děda se škůdkou zůstal viset přes krajnici jak na houpačce, pět metrů ode mě.
Já zrovna odemykal branku, když jsem uslyšel takovou tupou ránu. Zvednu hlavu a vidím, že se na mě šine ze silnice osobák.
V ten okamžik jsem zapomněl, že bílý muž nikdy neběhá a zmizel jsem od vrátek jako zajíc. Vezmeme-li v úvahu různá kdyby – jako že se kolem našeho jezdí běžně přes 130, že tam bývá dodávek jak naseto, tak měl frajer v oktáfce a roštěnka sedící vedle něj z pr.ele štěstí, že to byl jenom šourající se děda ve stodvacítce a ne nějakej Transit, či Doblo s kinetickou energií nesrovnatelně vyšší. Koneckonců já taky. Protože boj s řítící se dodávkou bych patrně prohrál. A to, prosím pěkně, bylo typické socialistické počasí – polojasno, mírný jihovýchodní vítr a 18 st.C.
Frajer v oktáfce, kterej zaregistroval auto na hlavní silnici, až když do něj narazil, je šofér z povolání…

P.S. dovolil bych si zde přidat malilinkaté vysvětlení, neboť čtenářů pohybujícících se kolem tuningu přece jen není tolik. Anebo ti vytunění nečtou, protože v tom fofru na to nemají čas.
Originální tuningový jazyk:
Kua voe! Nejlepčí je stejně vytuněná Oktáfka f červeným tédéíčku co táhne supr vodspodu. Muší bejt na hlínách a f metle, jinak je to socka a ještě nejlíp, když je f kombajnu, má velux, fialky a NO FEAR na kšiltu.
A zde překlad:
Má drahá/drahý příteli (Kua voe)! Je to olepená ze všech stran nevkusnými kusy laminátu (vytuněná) Škoda Oktávia (Oktáfka) TDI (f červeným tédéíčku) Combi (f kombajnu) s přečipovanou řídící jednotkou(táhne supr vodspodu), má hliníková kola (na hlínách) a metalízu (f metle) aby nevypadala levně (je to socka), střešní okno (velux) a mračítko s nápisem na předním skle (NO FEAR na kšiltu). Fialkami si nejsem jist, ale asi to budou buď modré diody montované na spodek auta, nebo fialové žárovky v dálkových světlech, zvané jedovky. Pokud má někdo ze zdejších čtenářů povědomost o přesném významu, dejte vědět a já to sem promptně doplním.
Karel je saďour…(2.4.2007) Zdá se, že místní zajíci jsou připojeni na internet, protože ledva vyšel předchozí fejeton, začaly se dít věci. Ve čtyři ráno mě probudil děsnej štěkot psů. Vylezl jsem osobně ven před barák, neboť obvykle stačí pouhé spatření mé luzné postavy ve spacím úboru, aby se i ti nejotrlejší lumpové dávali s děsuplými skřeky na útěk.
V kalném měsíčním světle jsem neviděl roty raubířů, nákeřních lupičů, výběrčích berní, helmbrechtníků, či poběhlic. Uviděl jsem něco horšího.
Na louce seděl Karel a s klinickým zájmem koukal na psy, o které se pokoušel amok. Seřval jsem celou tu důstojnou společnost na jednu hromadu a šel jsem si lehnout. Ze spánku samozřejmě nebylo nic. Nevím jak vy, ale já když ve čtyři ráno vynadám dvěma psům a jednomu zajícovi, tak už do pěti neusnu.
Obzvláště, když se ten zatracenej zajíc vrátil na louku a kluci mi pod oknem ložnicce hulákali nanovo.
V pět hodin jsem se vypotácel z baráku na autobus, pytle pod vočima, že by mi na nich mohly mouchy jezdit jak na tobogánu. Denis mě doprovodil k brance a pak jsem už viděl, jak zalézá do boudy, ab si odpočinul po té šichtě, kdy vlastním tělem bránil rodinu i statky svého pána před krvelačným zajícem…
Karel přežil…(25.3.2007) Tak nám za středeční noc napadlo čtvrt metru sněhu. Ve čtvrtek jsem šel omrknout, co to hrabou bagrem na louce pod barákem. Vypadá to na rekonstrukci meliorací, které loni rozjezdili při ekologické úpravě potoka.
A jak tak jdu kolem od podzima nového plotu, vidím v čerstvém sněhu zaječí stopy. Karel se nám vrátil! Přežil několik honů místní myslivecké jednoty, hladovou lišku a další nástrahy zimy. Hopsal podle plotu, zkoušel se procpat skrz drát. Parchant jeden! Dobře si pamatoval, že loni ožral dočista dva stromky! Ale letos už má utrum. Sníh koneckonců slezl, takže hlady trpět nebude.
Dnes jsem šel s klukama na pravou jarní procházku. Protože dopoledne jsme byli s vnukem omrknout bagr a pak jsme šli k rybníku, předpokládal jsem, že Denis bude chtít stopovat, kudy jsme šli a co jsme dělali. Ale nebylo to tak. Pánové vyrazili rovnou cestou do lesa a hnali se mimo obvyklou trasu mezi stromy. Koukal jsem jako blázen, co se to děje a kam to jdeme. Zjistil jsem to, až když jsme přecházeli přes zbytek sněhu, který ještě neroztál.
My jsme lovili Karla, repektive jeho tři dny starou stopu!
Někdy mám fakt pocit, že ti psi jsou malilinko inteligenčně nedovybavení…
Všude samé kachny…(14.3.2007) Jaro se blíží mílovými kroky. Rybník pod naším barákem je už hotov a matička příroda ho začíná modelovat dle svých představ. Přiletělo dokonce hejno kachen, aby omrkly, jestli už to bude k nějakému životu, ale břehy jsou dosud holé, nezarostlé rákosím, takže moc naděje tomu nedávám. Každopádně kluci když vylezli z lesa, tak koukali velmi nevrle, že na JEJICH rybníce se producírují nějací drzí opeřenci. Dokonce i Body, který si nevšimne ani kolemjdoucí slepice, se rozeběhl ke břehu, aby ptactvo ztrestal. Denis se hnal dolů z hráze s úmyslem doplavat k těm kvákalům…
Ale!!!
Ledva smočil drápy předních nohou, zarazil se jako o zeď.
„Copak Denoušku, co?“ volal jsem na něj.
„Vono je to studený! V takovýhle zimě se nedá pracovat!“ obrátil se na mě vyčítavě.
Body stál nahoře na hrázi a nevrle hleděl na hladinu.
Hluboce jsem se zastyděl. Ano ,za studenou vodu v rybníce mohu opravdu já.
Ale slibuji, že se budu ze všech sil snažit, aby nejdýl v červnu ta voda byla aspoň trochu teplá….
Ti psi už nevědí, co by do tý huby vzali…(7.3.2007) V neděli jsme zjistili, že nemáme kloudně co dát psům k večeři. Do obvyklého superhyper, kde kupujeme granule bylo daleko, tak jsme místo granulí koupili pár psích plechovek. To je taková ta věc, která obsahuje samou sóju a rosol z masa, aby to vonělo.
Nechápu, jak se pes dokáže pročuchnout skrz plechovej obal, ale od okamžiku, kdy plechovky spočinuly ve verandě, kluci parkovali buď na schodech, nebo se klackovali na dohled domovních dveří.
Večer se dočkali. Dostali zbytek granulí a na to půl plechovky toho sójovýho blivajzu. Já píšu blivajz, ale vonělo i vypadalo to daleko líp, než vepřové ve vlastní šťávě od renomovaných masokombinátů. Mimoto ta konzerva obsahuje ještě vitamíny a minerály. Skoro mám pocit, že dochází k nějaké masové sabotáži – že někdo schválně vyměňuje etikety na plechovkách mezi jídlem pro lidi a žrádlem pro zvířata. Ale to tady nechci rozebírat.
Každopádně hochům moc chutnalo a v pondělí večer dostali zase každej půl plechovky blivajzu a čtvrt bochníku chleba, protože granule definitivně došly. Asi to bylo málo, protože hodinu vyli pod oknem jak šakalové a dělali, že zhebnou hlady. Nedostali už nic, protože jsou tlustý a líní jako vepři.
Včera se mi jich zželelo a dostali každej celou kilovou pixlu. Co povídám kilovou, dostali jako bonus ještě dvacet deka zdarma! (Tedy podle tvrzení výrobce)
Denis vypadal, že se nedožije konce vyškrabání celého obsahu z plechovky do kastrolu. Seděl s krkem nataženým ke kastrolu jako žirafa a slintal tak strašně, že se mi z toho dělalo nevolno od žaludku. Než jsem vyškrabal druhou pixlu Budulínovi, měl Denis svoji porci sežranou a naprosto nenápadně, jako neviditelná padesátikilová nicka na úplně placatým dvoře se plížil zezadu k Budulínovi, aby mu užral z kastrolu, než se ten starej trouba rozkouká.
Zařval jsem na něj hlasem velikým a Denda začal dělat, že jako šel očuchávat kamínek zvíci centimetru krychlového. Vyčítavě na mě hleděl, jak to že ho vůbec mohu podezřívat z přípravy činu tak mrzkého. Každopádně Budulín sežral svoji porci taktéž bleskurychle a pak celý večer oba seděli na schodech a vyli jak hyeny v očekávání nášupu.
Ten se nekonal. Dnešek bude trpké zklamání, neboť granule jsou již nakoupeny. Možná bych měl kontaktovat nějakého psího psychologa, protože dnes večer to bude samá těžká depka na našem dvoře až ti dva nebožáci uviděj, co mají k večeři…
Oběd italského zloděje drůbeže…(4.3.2007) Už jsem tento recept publikoval na Šumavákovi, ale neuškodí připomenout si ho zde.
Neboť dobrého není nikdy dost. Recept jsem ondyno vynalezl při prohledávání lednice, kdy jsem našel pár zbytků italských surovin, které nemělo cenu skladovat. Ale zase toho bylo tolik, že bylo škoda je vyhodit. Dokoupil jsem tedy kus krůtích prsíček a už to jelo.
Myslete si, že jste italský ladruncolo, procvičte si prsty, nadechněte se a jděte na to:
Musíte vědět dopředu, že budete mít druhý den večer děsnej hlad. No a připravíte se na to. Šlohnete sedláku Vincenzovi asi čtvrt litru olivového oleje a skleničku s bazalkovým pestem. To jsou drobnosti, toho si běžný Ital ani nevšimne. Ovšem potom přijde na řadu colpo di maestro.
Zmermomocníte tomu pagliaccio Vincenzovi jeho roztomilou mladou krůtičku. Ne celou. Stačí jenom jedno krůtí ňadro. Lhostejno, zda pravé či levé. Pokud tvoříte večeři pro dva, stačí asi tak velikost B. Hladovcům doporučuji velikost C. Ňadro nakrájíme na plátky, zlehýnka naklepeme. V misce si rozmícháme cca deci (vel B) či deci a půl (vel.C) olivového oleje se lžičkou bazalkového pesta. Plátky masa vložíme do misky a pečlivě obalíme v oleji. Misku tak zakryjeme a uložíme do chladu do druhého dne. Pokud si občas vzpomeneme, můžeme maso promíchat, aby se olej i pesto dostaly úplně všude.
Druhý den je úplně jednoduchý. Zatímco ten somaro Vincenzo hledá svoji krůtičku na zahradě, šlohnete mu ze spíže malou cibuli, pět deka sušených rajčat naložených v oleji, hrstku kaparů v octě a stejně velkou hrstku černých oliv. Kapary pečlivě vymačkáte a rozkrájíte je na drobné kousky, olivy rozkrájíte také na drobno. Osmahnete nadrobno nakrájenou cibulku aby zesklovatěla, pčisypete kapary, olivy a lehce podlejete vodou. Necháte přejít varem. Pak vsypete trochu mouky, aby nám sosík zhoustl a přidáte nadrobno nakrájená sušená rajčata.
Stáhnete z ohně a necháte omáčku v teple.
Dáte na mírný oheň pánev s pár kapkami olivového oleje a necháte ji rozehřát. Zatímco se hřeje, vzpomínáte si, kam jste včera zašantročili misku s naloženým krůtím ňadrem. Po nalezení kýženého slijete olej z plátků masa na pánev a necháte znovu rozehřát. Zatímco s uspokojením nasloucháte sprostému nadávání Vincenza, který za plotem našel peří z krůty, olej se rozehřál. Vložíme krůtí plátky a opečeme je opatrně z obou stran. Budou hotové cobydup, takže se nám současně podařilo rozehřát pesto v oleji do plné vůně. Pokud chceme být štíhlí, odebereme část oleje z pánve. Pokud nám naše postava plně vyhovuje, vykašleme se na to. Na maso vyklopíme předem připravenou omáčku a lehce promícháme. Stáhneme z ohně, přikryjeme poklicí a necháme chutě aby se propojily. Ve volné chvíli se vydáme za nešťastným Vincenzem abychom mu řekli, že jsme viděli kohosi s ptákem kráčet směrem na Livorno. Zatímco ten imbecille pádí po silnici do dáli, sebereme mu z okna hrnec s čerstvě uvařenou rýží, který si tam nechal neprozřetelně chladit.
Otevřeme si k tomu láhvinku lehkého italského bílého, popřejeme si dobrou chuť a den se náhle stane krásným!
Chemická zbraň(25.2.2007) V sobotu jsme se synkem řezali dřevo, neboť zima ještě úplně nepustila vládu ze svých pařátů.
Budulín u této práce musí asistovat, i když mu už kolikrát spadlo poleno na hřbet či na nohu, hlavu mívá pravidelně zavátou pilinami a uši napůl hluché z řevu motorové pily.
Jeho přínosná a důležitá pomoc spočívá v tom, že když se sehnete pro poleno, tak vám dejchne do obličeje. Dlužno podotknout, že si už půl roku nevyčistil zuby a k snídani sežral hadr na podlahu a bednu olomouckej syrečků. Tedy podle odéru linoucího se mu z tlamy, to tak zvonka vyzerá. Zapotácíte se, zadržíte dech a vynoříte se nad hladinu s kusem dřeva v ruce. Pes se vám okamžitě přesune těsně za záda, takže krok vzad je signalizován jednak zavytím (psa) a pak sprostým nadáváním (vaším).
Včera ovšem Body rozšířil svou aktivitu o činnost, za kterou by se nemusela stydět ani chemická rota majora Zahrádky. On totiž nenápadně postával (Body samozřejmě, ne mjr. Zahrádka) u plachty zakrývající metry dřeva a pak náhle rychle odešel. Proč, to jsme zjistili obratem.
Ten pes velice sofistikovaným způsobem prdnul pod plachtu.
A to tak děsivě, že jsme na deset minut přerušili práci, protože to, co se pod plachtou skrývalo, by srazilo orla v letu.
Pach to byl tak hutný, že se větrem nikterak neředil a museli jsme počkat, až se odkutálí někam k lesu. I pořezané dřevo nikterak nevonělo a nechali jsme ho raději do večera volně ležet na dvoře, aby vyvětralo.
Body po celou dobu stál tiše v pozadí a tvářil se jako skromný genius.
Měl štěstí, že nikdo z nás nekouří, protože směs plynů na dvoře byla vysoce třaskavá a hoch by skončil přinejmenším s ohořelou tou… hm… ehm… no jak si na tom sedí… oháňkou!
Kdy se pes nemáchá v ledový vodě?(18.2.2007) Tenhle letošní únor se vydařil. Sníh vydržel asi tři dny. Jinak spíš prší, nebo je jaro. Klukům je v jejich zimních kožichách docela horko, tudíž měl jsem vážné obavy, že budou mít tendence lézt do kdejaké louže, aby se ochladili. Ale není tomu tak.
Kupodivu se vyhýbají vodě jako čert kříži.
Šli jsme na procházku a slunce svítilo jak kdyby ho za to platili. Denda měl jazyk vyplazenej, že si ho mohl omotat kolem krku jako šálu a Budulín taky sotva funěl. Měl jsem trochu strach jít s nimi kolem rybníka, aby je nenapadlo skočit do vody. Předevčírem teprv roztál led a voda byla děsně studená. Obavy byly naprosto zbytečné. Oba kluci se vodě vyhnuli obloukem a raději běhali po naprosto suché louce, i když funěli horkem jak dvě postarší lokomotivy.
Zdá se, že si po létech vzpomněli, co jim maminky, jako malým štěňátkům, tloukly do hlavy: „Nelezte v únoru do vody, budete mít na starý kolena regma a ujímání.“
Náročný víkend?(28.1.2007) Tenhle víkend by zase jednou náročný. Už v sobotu ráno, ledva si kluci protřeli packama oči, zastavil na silnici džíp s přívěsem pro převoz koní. Šofér s tím jel rychlostí patrně nepřiměřenou, takže jeden koník si sednul na zadek. I bylo nutno vystěhovat druhého koně, vyndat přepážku a chudáka koníka postavit na všechny čtyři. Pak vrátit přepážku na místo, zaparkovat druhého koně, zavřít box a odsvištět.
Takhle se to píše celkem jednoduše. Ale kdyby nebylo mejch kluků, kteří štěkali přes plot, co přesně má šofér se závozníkem dělat, nevím nevím, jak by to dopadlo. Každopádně koníci byli nakonec úspěšně zaparkováni do boxu a džíp odjel. Ochraptělí kluci vypili půl kýble vody, chvíli si zdřímli a pak šli hulákat k plotu směrem do lesa, protože se tam přesouval krajně podezřelej dědek. Odpoledne jsem byl kvílejícím Budulínem donucen vzít vodítko a šli jsme stopovat dědka. No, pravděpodobně dědek ani nepřeznačkovával klukům jejich nivelační body, ani neštval jeleny či zajíce. Spíš se jen tak štrachal po cestě a byl rád, že si nezlámal končetiny mezi napadanými větvemi po orkánu z ninulého týdne. Takže v lese bylo vše při starém. Musím říct, že mi spadl kámen ze srdce. Nedovedu si představit, že by po dědkovi zbyl občůraný les a mezi stromy by se povalovali uštvaní jeleni a další divá zvěř paznehtama nahoru. To by kluci snad nepřežili…
Fičák(28.1.2007) Přes týden zase solidně foukalo. Ne sice tak moc, jako týden minulý, kdy nám nad chalupou přelétávali žalostně bečící alpští kamzíci směřující do Polska, ale docela dost na to, aby v lese popadalo zase pár stromů. Přidalo se k tomu i sněžení, takže o víkendu bylo naprosto úžasně. Všude se tvořily závěje, fičel ledovej severák no a lidoví myslivci bůhsuďproč dělali u nás pod barákem v lese další naháňku.
Podle názoru mého známého se teď skoro nic střílet nesmí, protože kdejaký čtvernožec je v očekávání, či už kolem sebe má první letošní mláďata. Koneckonců, zelení mužíci stejně nic nestřelili. Jediný zvíře, který se objevilo, byla srna. Vystrčila hlavu z paseky, udiveně chvíli čučela na myslivce a pak zalezla zpátky do paseky. Ono totiž, kvůli ekologické stavbě rybníka, tedy lépe řečeno kvůli oplocení ekologicky zrevitalizovaného potoka, se změnily stezky, kudy zvěř chodí. Takže v místech, kde pochrupovalo srnčí, nebo divočáci je prázdno a stezky zarůstají trním a hložím. Kdyby někdo z těch zelenejch panáčků občas strčil nos do lesa, tak by to zjistil. Jenže to bychom chtěli od bouchalů moc, žejo.
Kluci samozřejmě hulákali u plotu jako dvě trhovkyně po celou dobu naháňky a ledva myslivci naskákali do svých aut, museli jsme jít obhlédnout, cože to tam ti pidimužíci tropili.
Mňo, zjistili jsme, že honci zatáhli rojnicí les, aby vyplašili tam jsoucí zvěř směrem ke střelcům. Tolik teorie. Zvěř je nevzdělaná, na teorii kašle, takže jsme našli stopy vedoucí přesně opačným směrem, než šli honci. Sledovali jsme stopy stáda divočáků skrz celej les, po poli kolem vsi, až do pravoňských lesů. Prasata nejspíš v klidu počkala, až honci kolem nich přejdou a pak se vydala do míst, kde bylo klidněji.
Docela dlouho mi trvalo, než jsem klukům vysvětlil, že tyhle prasečí nápady za své přijímat nebudu a že se jde domů…
Jak se chodí na procházku ve vichřici?(21.1.2007) Myslíte si, že pes je zvíře, které se díky svým instinktům dokáže vyhýbat místům, kde by mohl přijít k úhoně?
Podle mého pozorování ne.
Tento víkend fičel vítr takovou silou, že dokázal přehodit přes dvoumetrový plot plech tři krát čtyři metry zatížený kusy litiny, který jsem používal jako stříšku nad rozličným haraburdím složeným na zahradě. Učené hlavy v televizi s vážnou tváří hovořily o uragánu, orkánu a velmi silném větru, který na Sněžce dosahoval rychlosti až 151 km v hodině. Docela by mě zajímalo, jak to měřili. Že by policejním radarem měřili rychlost kamzíků odfouknutých orkánem a prolétajících kolem sněžkové meteorologické stanice do Polska?
Promiňte odchýlení od tématu a věnujme se opět vážným věcem. Fichr fičel, meluzína hvízdala v krbu, stromy v lese se ohýbaly jako luky a pánové si usmysleli, že se půjde na procházku. Chvíli jsem jim to vyvracel, ale Budulínek vyl jako šakal a Denis se furt poflakoval kolem vrat, takže jsem vyměkl a vyrazili jsme.
V lese bylo docela veselo, kolem padaly větve, semo tamo ležel nedbale pohozený vršek borovice, či smrkovice, cestu blokovaly vyvrácené stromy. Kluci rejdili mezi větvemi a čenichali, jen se z nich kouřilo. Co nového mohli cítit, je mi naprostou záhadou. Všechna zvěř byla ukrytá v křoviscích a pasekách před ledovým větrem, takže stopy nemohly být veškeré žádné. Po lufťácích nebylo ani památky, myslivce nevidět. Prostě záhada.
Jediná možnost, která mě napadla, že ten vichr musel přinášet pachy kdovíodkud. Vítr to byl západní, až severozápadní, takže mohl klidně před dvaceti minutami vanout sloním výběhem v pražské ZOO. Nějaký slon se klidně mohl pořádně ufouknout a sloní prd byl uragánem promptně donesen na Podblanicko, kde byl nasán a diagnostikován frňáky mých psů. To se pak nedivím jejich horečné aktivitě při prohledávání mlází, když mají pocit, že se za každým stromkem může ukrývat slon.
To by se to machrovalo před vesnickýma vořechama. Kočku dokáže ulovit i duševně zcela nevyvinutý podvraťák, ale řekněte, který z podblanických psů kdy aportoval slona?
Das ganze dobermannische Volk ist eine Simulantenbande!(15.1.2007) Musím zvolat stejně jako štábní lékař v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka, protože jsem vypozoroval, že Budulínek ty svoje bolavé tlapy zneužívá k vydírání páníčka!
V sobotu v lese místní myslivci pořádali hon. A jak se sluší a patří na lidi milující les a zvěř v něm, dojeli si autama až do lesa, tak se přezuli a převlékli do mysliveckého a s flintama přes rameno šli demonstrovat svoji lásku k přírodě. Dlužno podotknout, že asi nestřelili nic, protože jsem žádnou ránu neslyšel.
Každopádně s sebou měli dva jezevčíky, setra a nějaké další hafištěky, které jsem nedokázal určit. A tito čtyřnozí hulváti očuchávali a považte! značkovali na co přišli. Kluci se mohli vzteknout. Hulákali tam na za plotem jak dva vysloužilí cuksfírové, dokud myslivci nesbalili fidlátka, nenalezli do svých aut a neodjeli. Nedalo se nic dělat, museli jsme jít na procházku, aby pesové neutrpěli nějakou duševní újmu.
Ráno bylo docela hnusně zima, takže Budulínek toho po dvoře moc nenaběhal. Zvolil jsem tedy kratší trasu, aby si ty svoje packy nějak nenamohl. Body celkem v pohodě pobíhal kolem mě, zkoumal stopy, přeznačkovával značky mysliveckých psů i myslivců s onemocněním ledvin a začal pajdat v okamžiku, kdy jsme se otočili domů. A čím víc jsme se blížíli k domovu, tím pajdal víc a na konci lesa si musel dokonce lehnout, protože ho nohy neunesly. To mi bylo docela divný. Musel jsem ho táhnout na vodítku. Pes měl krk jak žirafa, ale nezrychlil.
Druhý den, jsem je vzal na procházku delší, protože bylo teplo jak na jaře. Přestože ta nedělní vycházka byla dvojnásobně delší, než sobotní, Body skákal po lese jako jelen. Mňo, sice trochu jako obstarožní jelen, ale skákal. Zdravotní stav se mu prudce zhoršil v okamžiku, kdy jsme došli zase na kraj lesa pod barákem. To dokonce pajdal po třech! Po chvíli ulehl a vyčerpaně funěl. Už jsem si říkal, jestli tomu psovi nebuu muset dát umělý dejchání z huby do tlamy a udělat masáž srdce, jinak že domů nedojde. Ale Budulínek se nám proflákl! V trávě cosi zašustilo a těžce nemocný pes vyrazil vpřed jako střela. V tom okamžiku si uvědomil, že udělal chybu, ale bylo už pozdě. Neboť páníček to uviděl a dal si dvě a dvě dohromady.
Že mi to ale trvalo!
Já s toho sbírání exkrementů asi nevyjdu(7.1.2007) Kluci mají v novém roce nový zajímavý zvyk. Z jejich hlediska jde o žertovnou kratochvíli, ale páníček aby měl oči jako sova pálená.
Hned vysvětlím.
Pánové se totiž naučili odkládat své produkty látkové výměny kolem vrat. Takže když ráno vstanete a v té tmě potřebujete vyjet s autem, či odejít na autobus, musíte se pohybovat jako lstivý Sioux na výzvědách. Současná zima se svými nadnulovými teplotami totiž uchovává dotyčné hm, ehm šišky vláčné a neobyčejně přilnavé, takže to, do čeho bez obav můžete kopnout v zimách podobných té loňské, tedy v zimách tuhých a arktických, se v těchto dnech stává smrtonosnou pastí.
Přičemž jeden pes se nadávájícímu páníčkovi směje od ucha k uchu, druhý pes se tváří povzneseně a dělá jako že to enóno u vrat páníček vyrobil sám proto, aby byla sranda.
Včera ráno tato aktivita dostoupila vrcholu, který nebude jen tak překonán. Vezl jsem děvenku starostlivou ráno do práce a cosi mi našepávalo, abych se pohyboval pouze středem příjezdové cesty. I učinil jsem podle vnuknutí, které pocházelo zajisté přímo od Františka s Assisi, a vyhýbal jsem se temným stínům při okraji cesty.
Učinil jsem dobře a sv. František má u mě velké plus. Kdyby ode mě něco někdy potřeboval, rád mu ve všem vyhovím.
Ráno, když se rozednilo, jsem se vypravil na obhlídku oněch míst. Vážení! Každého půl metru od vrat až k baráku bylo nastraženo jedno psí tentononc! Každým krokem bych býval do něčeho šlápl. Na mé hromové zařvání: „Který hovado to tady udělalo?!?“
Jeden pes zbaběle uprchl na zahradu a jukal na mě skryt za okapovou rourou, zatímco druhý pes si sedl na zadek s výrazem: „No fuj pane! Co si o mě myslíš? Já jsem slušnej pes! Já se nikdy v životě na cestu nevyprděl a kromě toho mě nikdo neviděl. Takže jsem ouplně nevinnej!“
Podrbal jsem křivě nařčeného ubožáka za ušima, tento mi na místě odpustil a šel se vyprdět k brance, kterou chodím na autobus…
Nový rok(1.1.2007) Začíná další rok a ať počítám, jak počítám, vypadá to, že už máme pět let povídání o hafácích, kočkách, myšech či opeřencích za sebou. Z mladistvých, pubertálních, praštěných a ptákoviny dělajících hafištěků vyrostli pánové zralého věku praštění a ptákoviny dělající. Mé vroucí přání, že z toho vyrostou, se nevyplnilo a nevypadá to ani, že ve svém stařeckém věku s blbinama přestanou. Jediné pozitivní je, že vyrostli a zesílili, tudíž se už nepodhrabou pod plotem. Protože vykopat holejma prackama díru, kterou projde… řekněme mládě slona afrického… to je fuška nad jejich síly. Obyvatelstvo obce tedy může klidně docházet na ranní autobus bez toho, že jim za zády tiše kráčí zubatý černý stín. Taktéž pro Bratrstvo potulných koček již není naše oblast terra incognita. Prostě samá pozitiva a sociální výhody, kam se člověk podívá.
Nový rok kluci dílem prochrápali v boudě a přestávky mezi spánkem vyplňovali požíráním zbytků bramborového salátu, rybí polévky, veky a dalších pochutin zbylých po bakchanáliích a lukulských hodech svých páníčků. Trávení jim funguje naprosto bezvadně, takže novoroční odpoledne jsem strávil s lopatou za účelem snížení kvantity organických zbytků na Owcropovic katastru.
Pověra, že pojídání luštěnin na Nový rok přinese plnou šrajtofli pojídajícímu je celkem rozšířená.
Netušíte, jestli existuje nějaká pověra, která by hodnotila sběr psích hoven na Nový rok?
Docela by mě to zajímalo, protože jsem jich sesbíral… No hodně.
Příspěvek byl publikován v rubrice Mr. Owcrope. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
0 0 vote
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments