Feuilletony 2005 I. pololetí

Jezevčíci nemají v této galaxii co pohledávat…(31.5.2005) tedy alespoň podle názoru mých psů. Celkem bych věděl proč. Každý, každičký jezevčík, kterého kdy potkáme, jim nevybíravě spílá. No a protože si to nemohou nechat líbit, řvou na jezevčíky také. Můj nejbližší soused má dlouhosrstého jezevčíka, krásného medově zbarveného přítulného hafištěka. Ten se ale mění příchodem mých psisek z kultivovaného Dr.Jeckylla na surového až pavlačového Edwarda Hyda, který sprostě nadává za svým drátěným plotem kolemjdoucím psům. Jednou nechal soused otevřená vrata. Spílající jezevčík, který tou dobou už sotva chraptěl i mí pesové, kteří řvali jak třetihorní hyeny, došli k onomu otvoru v plotě a já se děsil, co bude dál, protože udržet svoje psiska na vodítku není až takový problém, ale odhánět rozzuřeného jezevčíka – na to mi chyběly končetiny. A ejhle stalo se něco divného. Jako mávnutím kouzelného proutku přestal jezevčík chrčet, mí hafani přestali štěkat a duha míru se rozprostřela nad otevřenými vraty. Všichni psi důstojně kráčeli, pevně upírali své zraky vpřed vstříc zářivé budoucnosti, kolem hlav jim poletovaly hejna Picassových holubic a shora se ozývaly andělské chóry. V okamžiku, kdy znovu nastal plot, se scenérie změnila novým mávnutím proutku. Svět potemněl, vášně se rozhořely, psi na sebe začali strašně řvát a jezevčík se tvářil, že kdyby nebylo plotu, tak oba moje psy zakousne, sežere, natrhne jim zadel a bude po jejich kostech tančit v okovaných botách.
Tuhle šli sousedi s jezevčíkem na procházku prozměnu kolem našeho baráku. Věděl jsem o tom ještě dřív, než vytáhli paty za svůj plot, protože Denis to telepaticky zjistil z jejich myšlenek a preventivně štěkal půl hodiny předem. Kolem našeho domu vede frekventovaná silnice, nebo lépe řečeno úplně rovná silnice, kde každej jezdí rychle jako debil. Soused tedy nesl svého jezevčíka v náručí, aby bez problémů překonali nebezpečný úsek. Mé kluky to „uviedlo do pomykova“ -jak se hezky říká na Slovensku. Viseli na plotě a řvali nevybíravé nadávky jak trhovci v Holešovické tržnici když jim socka ukradne mrkev. Denis ke mě vždycky na okamžik přiběhl a udiveně na mě hafnul: „Vidíš to pane? To snad nejni možný! Voni nosej tu skvrnu na štítě psího národa v náručí! Kam ten svět spěje.“ A pak štěknul ještě něco latinsky, znělo to tak nějak jako „Ó tempora, ó mores“ a taky trochu jako „Carpe Diem!“
Takže se těším na příští setkání do roka a do dne…
Á propos sousedi…(27.5.2005) Říkala mi známá, že mají v ložnici nad postelí střešní okno. Jednak je to romantické koukat v noci na hvězdičky – tedy z jejího úhlu pohledu, manžel asi spíš vidí polštář :o) Druhak je to výborná záminka k hádce, když někdo z nich zapomene okno zavřít a ono sprchne. Ale k věci. Dívčina kvačila z nákupu i přišlo jí zdvihnout oči z šedi chodníku a potěšit se pohledem na rodný dům. Zaznamenala otevřené střešní okno, které za daných světelných podmínek fungovalo jako zrcadlo a s úžasem si uvědomila, že zrcadlí i takové podrobnosti, jako že její manžel se válí na posteli jenom ve slipech! A vzpoměla si na různá prostná, která tam pěkně ve dvojici nacvičovali při otevřeném okně… Inu, dva měsíce se vyhýbala svým sousedům a měla paranoidní představu, že se tito za jejími zády nablble šklebí.
První bouřka…(26.5.2005) Včera u nás byla bouřka jako prase. Mě osobně to nepřekvapilo, neboť je generacemi našeho rodu vypozorována velmi úzká souvislost mezi kosením zahrady a meteorologickou situací. Vpodstatě jde o takovýto axiom – jakmile se poseká zahrada na sušení sena, do večera začne pršet. V bouřce jsem přijel domů a hned jsem dával pesům krmení do kastrolů. Tito byli zalezlí v boudě, neboť jednak pršelo a druhak hřmělo jak o Božím těle. Denis nemá bouřku rád, protože mu hlučí kolem chalupy. Na hlučení má monopol on a pokud má někdo jiný názor, koleduje si o pořádnou nakládačku. Jenomže – kousněte bouřku do zadele… Proto je Denda během bouřky mrzutý a kdesi v koutku duše chová naději, že jednoho krásného dne někomu z těch nahoře vyklouzne zadel z nízko letících mraků a Denoušák zakročí se vší vážností. Budulín je dobrman a bojový pes, proto se bouřky bojí. Snaží se nejdřív probourat do domu a tam se zašít do nejvitřnější a nejhlubší místosti co najde. Je nemilosrdně vyhozen. Poté zalézá do boudy a snaží se zakopat pod zem v nejvzdálenějším koutě. Na případné zvědavce hledí očima umírající laně. Tedy zpět do víru děje: Naložil jsem klukům do kastrolů granule, vynesl jsem je ven a zařval mocným hlasem: „Krmení!“ Na tento signál za normálních okolností kluci ozlomkrk startují z boudy. Teď se přiklackoval jenom Denis a na Budulína jsem musel volat dvakrát. Vylezl se staženým zadkem a v okamžiku kdy zahřmělo, zmizel v boudě. Pouze reálná hrozba, že mu Denis sežere jeho porci, ho donutila k tomu, aby s ustrašeným pokukováním na oblohu schroupal předloženou krmi. Stál jsem pro jistotu s nimi v dešti než se nažerou, protože Body se evidentně sám venku bál. Až později mi došlo, proč tam chtěl být jenom se mnou. Při své výšce jsem značně převyšoval všechno na dvoře a ten černej parchant se utěšoval nadějí, že pokud na dvůr uhodí, tak blesk bací do páníčka a chudinkovi pejskovi se lautr nic nestane…
Veverka…(24.5.2005) Ač je to kupodivu, Denis v sobotu viděl poprvé v životě veverku. Já osobně se tomu nedivím, protože jeho pozorovací schopnost se silně podobá schopnostem tetřeva hlušce v době toku. Mám dokonce neodbytný pocit, že kdyby dvacet metrů před ním skotačilo v podrostu stádečko roztomilých mamutů, asi by je nezaregistroval. Denis je totiž pes čuchací a ne koukací. Tudíž ho zajímá, co se mu děje přesně pod frňákem a nekouká, kde co lítá. V sobotu šel se mnou na procházku bez vodítka, protože byl takovej hic, že by lidového myslivce z hospody nevyhnal, tudíž bylo v lese bezpečno. Když Denda běhá v lese sám, musí čučet dopředu, aby nenarazil do stromu a tak se stalo, že poprvé v životě uviděl veverku.
Já jsem si jí nevšiml, protože jsem měl na vodítku Bodyho a musím proto neustále dávat pozor, abych nebyl svázán vodítkem jako poštovní balík. Změnu bojové situace jsem zaregistroval až v okamžiku, kdy se půlmetrákový vlčák snažil vyšplhat na stoletý modřín. Chvíli jsem vyjeveně zíral, protože scéna byla na můj vkus příliž surrealistická, ale shora z dvacetimetrové výše se ozýval veselý chechot, a na větvi se smíchem prohýbala mrňavá zrzavá potvora.
Teď trochu kecám – nechechtala se nahlas, ale docela potichoučku, tak aby jí slyšel pouze Denis. Pak přeskočila na další strom a byla v prachu. Denis se ještě chvíli snažil, pak lov vzdal a začal zběsile čenichat po zemi. Vyznává totiž zcela specifickou metodu stopování. Neběží PO stopě, ale PROTI stopě. Je toho názoru, že kořist – v tomto případě veverka – musí mít někde hnízdo, kde bude hromada malejch veverek. Budulín je stejného názoru co se týče myslivců. Po každém honu se je snaží stopovat, najít jejich hnízdo a tam jim všem natrhnout zadel. Někdy jsem opravdu v pokušení Boďákovi to hnízdo, tedy konkrétně hospodu, ukázat. A ten rumrajch bych si docela užíval. Ale měl bych špatné svědomí co se týče zvěře, o kterou by se pak nikdo nestaral. Mohlo by se docela klidně stát, že by vychcípalo přemnožené srnčí a naopak by se rozmnožila taková svoloč škodlivá, jako jsou bažanti (v našem polesí přežil podzimní lovy JEDEN kohout), či zajíci (DVA kusy). Protože regulovat stavy zvěře, toť úkol hodný Herkula a jen tak nějakej blbec to dělat nemůže.
P.S.
Z výše uvedeného vyjímám dva členy místního mysliveckého sdružení, o kterých vím, že se o zvěř celoročně starají a jako ctihodný kmet pokyvuji souhlasně prostříbřenou hlavou a nabádavě pohybuji ukazovákem: Toť zářné vzory chování členů cechu Hubertova.
Hrabě Monte Christo…(13.5.2005) Slunce se pomalu nořilo do vln. Byl slyšet pouze teskný pokřik bouřňáků a vytrvalé šumění moře. Strmé hradby pevnosti If mizely v houstnoucí tmě. Pouze na ochozech zářily pochodně a ozýval se pravidelný krok hlídek. V cele ležel bez hnutí vězeň. Náhle se pod ním ozval temný rachot a trestanec udiveně zíral do středu kobky, kde temněla skvrna hroutící se podlahy. Z hlubin se vynořil zubožený zjev s čerstvě ulovenou myší v hubě.
„Kdo jste?“ hlesl vězeň.
„Jsem abbé Denis. Sedím tady, protože jsem páníčkovi sežral polobotku“, promluvilo stvoření a zavrtělo ocasem, „Snažil jsem se prokopat ven z tohoto vězení, ale spletl jsem si cestu…“
„Já jsem Edmont Body, obvinili mě, že jsem se vysral těsně u vrat a panička do toho šlápla. A jsem úplně nevinnej a křivě vobviněnej, protože jsem se jaktěživo nevysral a u vrat už vůbec ne.“ Vězeň zavrtěl bambulkou na zadeli.
„Mimoto jdete na to špatně pane kolego. Takhle se to dělá.“ dobrman vstal plavně z podlahy, očuchal mříže a elegantní křivkou je ochcal.
… takhle nějak by Alexander Dumas psal svého Monte Christa, kdyby byl pes. A měl by pravdivý základ své historky, protože můžu přísahat na holej pupek, že ten můj černej vyvrhel po třech letech vytrvalého kropení dokázal přechcat vejpůl půlcoulovou vodovodní trubku, kterou jsem měl jako sloupek u zahrádky. včera jsem totiž přijel domů a plot stál silou vůle a rohový sloupek ležel v trávě. Obešel jsem barák a s mrazením jsem si uvědomil, že je podezřele navlhlý roh u schodiště, v povzdálí stojí dvě chlupatá hovada a tváří se jako by nic….
Ó dobrmane zahradnický…(28.4.2005) Občas se mě čtenáři ptají, jestli dobrman dělá to, či ono. Abych naplnil studnici znalostí stran vztahu dobrmanů k zahradničení, vypustil jsem pokusně toho mýho troubu na zahrádku v době, kdy jsem prováděl přechod zahrady na letní provoz – řečeno hezky po vojensku.
Krátce řečeno – dobrman, tedy alespoň ten můj, není stvořen k jarním pracem.
Trpí utkvělou představou, že jsem na zahradě kvůli tomu, abych ho drbal. Sednu si k záhonu růží, natáhnu ruku s nůžkami ke keři a v tu ránu mám v podpaží dobrmaní hlavu. Zařvu na něj nepublikovatelnou větu, ale psovi je to jedno a vrtí palicí tak dlouho, až se píchne o trní do frňáku. Ublíženě se na mě podívá, vyndá hlavu a zmizí. Nezmizí moc daleko, jak za chvilku zjistím. Udělám v podřepu úkrok dozadu a rozplácnu se na zemi, protože ten blbec si lehnul těsně za mě. Pes vykvíkne, znovu se ublíženě podívá a lehne si s úděsným zachroptěním vedle. Asi dvacet vteřin mám pocit, že je idyla. Není. Pes leží na sluníčku, to mu ohřívá břicho a pes ve spánku poprdává. Podle intenzity zápachu soudím, že před půl hodinou musel sežrat přinejmenším hadr na podlahu. Naštěstí se obrátil vítr, takže dokončuji údržbu růží, aniž bych omdlel smrady. Pak potřebuju zasázet k plotu několik tújí. Beru metr, naměřím bod B, odkládám metr a shýbám se pro rýč. Ten již do země nevnořím, neboť na bodu B sedí pes a hledí na mě vlahým pohledem. Podrbu ho za ušima a vlídně pravím: „Uhni troubo, potřebuju tady udělat díru!“
Ve psí řeči to nejspíš znamená: „Zůstaň sedět a já tě budu drbat, dokud mi neupadne ruka“
Po chvíli planého spílání a přesvědčování – jen tak mimochodem všimli jste si někdy, že sedícího psa není možné utrhnout z místa? Jako by byl k zemi přišroubovanej… – tedy po chvíli vyměknu, naměřím bod C, vezmu rýč a dělám jámu. V tom okamžiku pes odchází z bodu B a jde si lehnout na opačný konec zahrady.
Pak jdu rýpat záhonky. Budulín lišácky odchází otravovat děvenku mojí starostlivou, protože ví, že ta má měkké srdce a bude ho drbat na břiše až do úplného udrbání. U mě by totiž dostal rýčem po zadeli, kdyby se mi tam motal. Jakmile beru do ruky hrábě, začíná bystřit a v okamžiku, kdy se k záhonu skloním, abych vybral plevel, sedí proti mě a hypnoticky mi ze vzdálenosti deseti centimetrů funí do tváře. Dlužno poznamenat, že těsně před tím použil psí ústní vodu Mrtvá myš No.5. Pod vlivem omamujícího odéru drbu Boďáka za ušima, až se tento blaženě rozplácne na záda jako obzváště zhýralý pes a nechá se drbat na břiše. Přitom chrochtá jako středně velké prase. Chrochtání probudí ovčouna, který doteď chrápal ve stínu na hromadě pilin. Radostně vběhne na zahradu, proběhne úhledně složenou hromadou ostříhaných růžových haluzí a roztahá je po půlce zahrady. Poté si všimne čerstvě zasázených tújí a snaží se je všechny ochcat. Nakonec přeběhne přes všechny upravené záhony, kousne Boďáka do hlavy, porazí mě a začne mi slintat hlavu. V tom okamžiku se vztyčím a zvolám hlasem velikým: „Ven hovada!“
Tím končí vědecký pokus „Kterak učiniti dobrmana zahradníkem“ s výsledkem zcela negativním.
Retranslační stanice(25.4.2005) Jaro se rozjelo na plný pecky. V lese přes den cukrují divocí holubi, drobní ptáci, kterým se bůhvíproč říká pěvci, v půl šestý ráno řvou jako krávy, v noci houká sýček a z louky se ozývá řev divokých žížal. Na psy taky leze jaro a projevuje se to tím, že štěkají na velké vzdálenosti. Proč tak činí nevím. Jestli si doštěkávají rande, nebo si domlouvají psí mejdany.?. Každopádně v zimě tak nečiní, přestože mrazivý vzduch nese zvuk daleko nejlíp. Soudím podle toho, že když v zimě slyším večer krávy, bude ráno mráz jak samec. Hm, ehm. Tedy abych blíže vysvětlil – slyším vopravdický krávy z vopravdickýho kravína z vesnice sto provazců, čtyři lokte a dvě pídě vzdálené – a ne žádný astrální hlas všehomíra, ani nejde o neobvyklý projev deliria tremens.
V tom vzduchu bude možná zakopaný pes. Takový čokl nutně potřebuje sprostě vynadat jinému čoklovi ze sousední vsi a jarní vzduch je hustší, zaprášenější, provoněnější, takže takže rozčilený hafištěk prostě do vedlejší vsi nedoštěkne, i kdyby přitom vypliv‘ pajšl. Nu a teď přichází čas pro mé hafany. Jsou v uzlovém bodě mezi pěti vesnicemi a přeštěkávají signály dál. Bohužel mám obavu, že nejde o směrové vysílání, takže předávaný vzkaz bloudí éterem a v případě opravdu vulgárních nadávek vyvolává odezvu ve všech vesnicích v daném vysílacím (nebo spíš štekacím) pásmu. Takže kolem jedné hodiny ráno štěkne pes v naší vesnici, to probudí ty dvě moje bétéesky, které onen štěk pošlou dál a výsledkem je, že během půl hodiny hulákají všichni vořeši na sto honů daleko…
Menší vysvětlivky:
Sto honů je cca 2.5 km. Jedno vysvětlení ( Ing. Daniel Mattas, CSc.) praví, že délka jednoho honu (126,4m) je vzdálenost, kterou ušlo tažné zvíře hnané volně kráčejícím člověkem v době, kdy slunce vystupovalo nad obzor (ve dnech rovnodennosti ca 2 minuty) – to mi připadá trochu jako blbost, protože to by musela kráva kalit rychlostí 3.8 km/hod. Nechci podceňovat krávy z roku 1268, ale připadá mi to hodně. Druhé vysvětlení praví, že jde o vzdálenost 125,496 m a že jde o vzdálenost, kterou zdravý člověk dokázal uběhnout, aniž by odpočíval. Podle této teorie se zdá, že staří Čechové nebyli takoví junáci, jak se za dob obrozeneckých předpokládalo a zpívalo, ale spíš banda rachitických chudáků. Otázkou ovšem je, zda se za dob Přemysla Otakara II neběhalo v brnění…
provazec – 25,2 metrů
loket – 0,59 m
píď – 197.5 mm
Přepracovanej pes…(18.4.2005) Je jaro, na louku pod barákem vylézají večer – a defacto po celou noc – nejrůznější lesní tvorové na pastvu. Mňo nejrůznější… V podstatě jde o jednoho zajíce, jednoho bažantího kohouta a malé stádečko srnčího. Občas si cestu zkrátí pořádný houf divokých prasat. Zdá se, že v naší přírodě, eufemisticky řečeno tzv. kulturní krajině, pilně obhospodařované mysliveckým sdružením přežívá jenom to, co běžný pidlovoký lidový myslivec nedokáže trefit bokovnicí. Ale nechme pláče nad zmizelými stovkami zajíců, bažantů, kachen, či koroptví. Jako zarytý ateista jsem skálopevně přesvědčen, že nás za tohle boží příroda už začíná trestat a že myslivci, chemičtí postřikovači, zemědělští hnojiči let sedmdesátých až současných skončí v pekle.
Každopádně na louce pod barákem se teď každonočně nachází tvor, který je podle Bodyho jedním z nejnebezpečnějších predátorů všech dob. Konkrétně jde o jeden exemplář Lepus europaeus, tedy o zajíce polního. Pravděpodobně jde o bratra toho hajzla, co mi letos v zimě na zahradě vokousal ty nejlepší jabloně a co ho po mých woodoo zaříkáváních přejelo auto. V každém případě ten zločinný tvor vychází na pastvu v okamžiku, kdy uléhám do postele a hodlám na příštích sedm hodin zcepenět. Pase se zásadně severně od našeho domu, tudíž Body je nucen štěkat pod oknem do ložnice. Štěká tak dlouho, dokud se neprobudím a pak si jde zdřímnout. Jakmile znovu zaberu probouzí se, stoupne si pod okno a štěká dál, et cetera, et cetera až do okamžiku, kdy vstávám do práce. Pak si jde spokojený pes lehnout a chrápe až dovečera, aby mohl v noci štěkat.
Dnes ráno, když jsem se budil do práce, slyšel jsem pod oknem podivné sípavé zvuky. Dovolím si zde použít přirovnání mého oblíbeného autora P.G.Woodehouse: „znělo to, jako když si astmatická ovce odkašlává v mlze.“ Vystartoval jsem z baráku zjistit, co se děje, protože to znělo jak pes v posledním tažení. Z boudy se vykutálel rozespalý Denis a udiveně čučel, co po něm propánajána v tak nekřesťanskou hodinu chci. Zpoza baráku přiběhl Budulín a zdál se být v dobré kondici až na to, že mlčel. Podrbal jsem ho tedy za uchem, což u něj většinou vyvolává zvuky, které běžně vydává retardované štěně a né bojový pes. Body cosi zapištěl fistulí, přeskočil mu hlas jak puberťákovi a zase zmlknul.
Ten pes prostě ztratil hlas. Věčná škoda, že ho ztratil až v pět hodin ráno a ne v deset večer, když jsem šel spát. Nevím, jak dlouho bude trvat, než se uzdraví, ale pevně doufám, že dnes v noci bude držet hubu, abych se po tejdnu zase jednou normálně prospal…
Mimino versus ovčoun…(17.4.2005) Na návštěvu přijela dceruška Beruška s malým Standíkem. Je to sice malej chlapíček, protože je mu teprve deset měsíců, ale je to zdatný fotbalista. Dcera s ním vyrazila na dvůr vyzkoušet nový míč a nové boty. Standa míč vždycky nakopl a drže se mámina prstu, šněroval si to za ním.
Budulín ho vždycky sleduje s vrcholným zájmem a snaží se mu oslintat obličej, ale držíme ho raději z dosahu, protože se stejným vrcholným zájmem sledovával kočku Čočku, či kocoura Damiána blahé paměti. Takže jenom ležel v povzdálí a dával pozor.
Ovšem Denis jako by se propadl do štěněcích let, lítal po dvoře, ňafal a skákal jako štěně a snažil se Standíkovi sebrat míč. Nakonec se mu podařilo zmocnit míče a chtěl, aby ho Standík honil. Dcera se mu snažila míč sebrat, ale pes na ně začal vrčet. Standa na to chvíli koukal jako blázen, ale pak přijal hru a začal vrčet na psa. Denis měl neskutečnou radost, že mu z rodiny alespoň jeden člověk rozumí a dělal jak utrženej ze řetězu. Standa z toho asi takovou radost neměl, protože když se Denis přimotal příliž blízko, nakopnul ho do kotníku ze všech svých miminkovských sil.
Boty…(12.4.2005) Nedá mi, abych nevzpomněl svého kamaráda, který šel na návštěvu k druhému kamarádovi. Jako slušně vychovaný Čech se přezul již na schodech do pantoflí pro návštěvy. Po notné době příjemného klábosení, až kafrání jen tak mimochodem prohodil, že si koupil perfektní botky a že se v nich dobře chodí. A že je má zrovna s sebou, takže se při odchodu pochlubí. Hostitel malilinko znervózněl a poposedl v křesle. Host nic zlého netuše, vesele blábolil o svých nových botách, hostiteli se na čele začaly tvořit vrásky a nálada v obýváku prudce klesala k bodu mrazu. Estét by napsal, že doba byla těhotná očekáváním, my vesničani tomu říkáme, že se to rychtovalo k průseru. Hostitel sebral veškeré zbytky odvahy a zeptal se veleváženého hosta, kdeže ty svoje botky nechal ležet. Ubožák, stále netuše, že katastrofa mu stojí za zády, odpověděl: „No přece venku, na schodech!“, a naposledy toho dne se zvesela zasmál.
Hostitel byl totiž čerstvým majitelem dobrmaního puberťáka. A tento nevycválaný klacek trpěl patologickou mánií spočívající v rozkrádání bot v soukromém vlastnictví a jejich následné recyklaci. Tedy trpěl – ten černej vandal z toho měl nezřízenej plezír a trpěl jeko páníček. Zkrátka návštěva odcházela domů ve vypůjčených spartakiádních cvičkách a v igelitovém sáčku si odnášela dvě podrážky, jednu tkaničku a hrst kožených cucků. Na rozloučenou s poněkud křečovitým úsměvem směrem k nešťastnému majiteli podotkla: „Ale nyk se zas tolik nestalo, stejně mě tlačily.“
V pozadí skromně stál černej pes a nad hlavou mu jasně žhnula svatozář…
Úterý velikonoční…(29.3.2005) Pomiňme hlavní velikonoční svátky a věnujme se Velikonočnímu úterý. Tedy dnešku. Jde o svátek ve sdělovacích postředcích opomíjený. V kostelích se zcela určitě cosi odehrává, jsa neznaboh nevím. Ale národ český vytvořil novou tradici. Tato tradice začíná tím, že se své cti dbalý občan na Velikonoční pondělí přežere vajec vařených natvrdo a nařídí si budíka na pět hodin ráno. Ráno o Velikonočním úterý nasedne do libovolného autobusu , koupí si jízdenku do co nejvzdálenější stanice a vyčká zavření dveří a rozjezdu autobusu. Poté začne exhalovat sirovodík. Exhalaci přerušuje pouze na zastávkách, kdy jsou otevřené dveře a sirovodíkový efekt se vytrácí. Protože jsme národ kulturní a vzdělaný, dotyční exhalátoři nevypouštějí žádné prduchy, či ruprechty a takový utrhprdel by měl nejspíše za následek vyloučení z přepravy. Monotónní šum uvnitř autobosu naruší pouze decentní duch, zákeřný syčák, či maximálně šumiduch. Na konečné zastávce se z autobusu vykulí skupina spokojených tradicionalistů, několika křepkými kroky uvolní peristaltiku střev, zbaví se nepoužitého H2S a spokojeně odejdou do práce, kde posnídají vejce natvrdo s hořčicí či majonézou a budou se těšit na večer, kdy si dají porci vajíčkového salátu, ruské vejce a česnekovanou topinku s pikantní vaječnou pomazánkou. Protože ty vejce se přece musej sníst, nyk je to škoda vyhodit, néé???
Příprava na procházku…(24.3.2005) Příprava na procházku je duševním utrpením pro psy, ale zejména pro mě. Jsem v jádru dobrák vod kosti a trhá mi srdce, když kvůli mě moji bližní kvílí a snaží se podhrabat pod vchodové dveře. Abych upřesnil – mám na mysli čtyřnohé bližní. Děvenka moje starostlivá sice občas kvílí, ale nebývá to z důvodu, že chce jít se mnou na procházku. A pode dveře se koneckonců také nepodhrabává. Procházku standardně zahajuje Body tím, že vyje na vchodové dveře. Když je zvuk tak intenzivní, že mi vyskakují plomby ze zubů, hodím na sebe vaťák a jdu do verandy, abych se obul. Přistihl jsem se, že jdu potichu po špičkách jak lstivý Kiowa na válečné stezce, abych nevzbudil pozornost TĚCH VENKU. Pak nesmírně opatrně nazouvám kanady, abych se vyvaroval sebemenšího cinknutí. Bestie venku stejně cosi zaslechnou a ztichnou. Skrz dveře slyším, jak se plíží po schodech. Je to typická situace z mayovky: Náčelník Kiowů si v tee-pee nazouvá mokasíny a venku se trávou plíží Old Shatterhand se svým rudým bratrem. Docela by mě zajímalo, jestli cinknutí Tanguovy přezky vyvolalo venku vytí a snahu Old Shatterhanda o vyvrácení dveří stanu, či pokus o podhrabání prahu kňochtajícím Vinnetuem.
Moje dvě hovada tak činí a svoji snahu znásobí při zaslechnutí toho, že beru do ruky vodítko. Dveře konečně povolí, dovnitř se vevalí osminohá štěkající a slintající chlupatá koule. Line se z ní neskutečný puch, protože Budulín samým štěstím strašlivě prdí. Vyhazuji psy a jdeme k vratům. Za námi ve verandě zůstávají zporážené boty, kusy bahna, chuchvalce chlupů a již zmíněný smrad. Celou procházku analyzuji, kde jsem udělal chybu a chystám se nastudovat znovu všechny tři díly Vinnetua. Ti Indiáni přece MUSELI používat nějaké finty, aby se jim podařilo nepozorovaně vyklouznout z tee-pee, aniž by se rozštěkali všichni táboroví chlupatci…
Přejetej zajíc…(21.3.2005) Kus zahrady mám neoplocené a letošní krutá zima přilákala jediného zajíce, kterého na okrese máme, aby mi ohryzal jediné dva plodící zákrsky a to tak, že až na dřevo. Takže letos budu kupovat nové stromky a musím oplotit i zbytek zahrady, kdyby napřesrok přišel nějaký další nenažranec. Dost draho mě vycházejí tihleti zajíci. Proklel jsem jeho i celý zaječí rod až k paleocénním předkům pocházejícím z čeledi Paramyidae. Zřejmě to prokletí zafungovalo, nebo mám nějaké předpoklady k temné magii Woodoo, protože zajíce v neděli přejelo auto. Šel jsem ho uklidit ze silnice. Vzal jsem si na to lopatu a kolečko, nebožtíka jsem naložil, odvezl na mez a tam uložil za účelem recyklace mrchožrouty.
Ovšem po příchodu na dvůr jsem byl podroben bedlivé celní kontrole. Pesové pečlivě proskenovali lopatu, kolečko i mě. Pak na mě Denis upřel vyčítavý pohled: „Tedy pane, to je od tebe sprosté. Klidně jdeš ven sám, lovíš zajíce v takovém množství, že je musíš vozit na kolečku a nás necháš doma. No fuj!“
Hluboce jsem se zastyděl a slíbil jsem jim, že až půjdu zase mlátit zajíce lopatou, vezmu je s sebou.
Strýc Podger v Poděbradech…(17.3.2005) Vypůjčím si popleteného strýce Podgera, protože nic jiného jsem v pondělí nepředstavoval. Potřeboval jsem dovézt dceru s vnukem k autobusu. Původní plán byl dovézt ji do Prahy, s tím, že půjdu rovnou do práce. Ráno jsme spokojeně vyrazili s tím, že jsem nezapomněl ani žádnou tašku, ani kočárek, dětskou sedačku ani žádnou osobu. Projeli jsme naprosto šílený kilometrový úsek silnice s neprohrnutou dvaceticentimetrovou vrstvou sněhu. Na dálnici jsem zjistil, že mám loňskou dálniční známku. To jsem byl ještě optimistou a říkal jsem si pěkně po americku Nou proublem, zastavíš u pumpy a známku koupíš. Říkal jsem si to jenom do chvíle, kdy jsem chtěl uložit kontrolní útržek od dálniční známky k papírům od auta. Papíry od auta jsem nenašel. Svoje doklady jsem taktéž nenašel a před mým vnitřním zrakem se přehrála scéna kde jsem si v sobotu dával doklady do vnitřní kapsy zelené bundy. Smůla byla, že zrovna jsem měl na sobě černý kabát…
Otočil jsem auto a mastil jsem ji zpět k domovu. Neboť slunce hřálo a vylézali hadi, štíři a dopravní policisté. Zasněženému úseku jsem se vyhnul objížďkou a ještě stále jsem byl v klidu. Říkal jsem si: vezmeš to na Poděbrady, to je třičtvrti hodinky a v pohodě stihneme autobus z Prahy. Zlatý voči, sněhem zaváté planiny kolem Uhlířských Janovic byly průjezdné maximální rychlostí 30 kilometrů v hodině, na úseku mezi Kolínem a Poděbrady se to hemžilo policejními radary a do Poděbrad jsme tudíž jeli hodinu a třičtvrti. Jediný, komu se cesta líbila byl malej Standík, protože celou cestu to děsně drncalo a klouzalo a při každém smyku pidižvík nadšeně vejskal zatímco jeho matka bledla. Na nádraží jsem si prožil obvyklou chvíli potupy, kdy jsem nebyl schopen složit v časovém limitu hypermoderní kočárek. Pod pohledy kolemprocházejících dam jsem chvíli uvažoval, jestli se nemám nechat zbavit svéprávnosti, ale pak jsem zamumlal to správné nepublikovatelné zaklínadlo, speciální hyperbolické čumprdlíky zacvakly kam měly, vochcapekulární čurapajzlíky se narovnaly a kočárek vypadal jak měl. Pohledy dam mi přisoudily dávku inteligence odpovídající trepce velké (Paramecium caudatum) a já se pyšně narovnal. Během deseti vteřin přijel autobus a já za mumlání dalších vulgarismů začal kočárek znovu skládat, aby ho bylo možné složit do autobusího kufru. A jen tak na půl ucha jsem slyšel šoféra: „Jó milá pani, s tim kočárem vás nevemu, mám plno. Fšický pražácí jedou na horý.“
Narovnal jsem se a upřel jsem na šoféra své nasrané oko. Ten již mnohem slabším hlasem opakoval svoji repliku a já se nehýbal a hypnotizoval jsem ho dál. Šofér něco velmi potichu mumlal o plném kufru lyží a vstal, aby mi ukázal, jak má ten kufr plnej. První prostor plný byl, ale ve druhém bylo asi půl metru místa a já si významně odkašlal. Na tento popud šofér provedl cosi, co by se ve slušně vedeném trojrozměrném vesmíru dít nemělo. Do prostoru 40*60 centimetrů v klidu složil kočárek i obrovskou tašku, kterou dcera měla s sebou. Vítězoslavně na mě pohlédl a já jsem na pochvalu cuknul levým obočím. A jako by strýc Podger nastoupil do toho autobusu, od té chvíle se dařilo. Ve vinotéce na náměstí jsem našel velmi slibnou láhev Frankovky pozdní sběr, v antikvariátu jsem vyšašil Horníčkovy Hovory a jako takovou pěknou tečku v Janovicích na náměstí v masně u Klepiše měli specialní Selskou paštiku v žaludku naditou, jemným kouřem uzenou. Mňam! Ta byla…
Minisukně, aneb trocha nesouvislého jarního blábolení..(11.3.2005) Jojo, jaro se fakt blíží, už jsem tento týden zahlédl dvě kočky v minisukních. Je sice pravdou že jedna minisukně jaro nedělá, ale DVĚ – to už je slibný příslib. Zanedlouho rozkvetou pípy, na chodnících se objeví předzahrádky a my staří páprdové budeme posedávat, pokukovat a kritizovat či pochvalně pomlaskávat a žasnout, kolik krásnejch ženskejch se to přes zimu urodilo. A tam někde vzadu v koutku skoro utopenej v pivu bude sedět takovej maliliknatej smutek, že ty mladý kočky už nejsou pro nás. Protože uznejte – kterej normální člověk bude pobíhat někde po parcích, když tam fouká a my máme rozhašenej cemr z toho jak jsme v mládí pobíhali, posedávali a polehávali v jarních parcích. Necháme to mladejm vlčákum a budeme se jen tak pro sebe pochechtávat: „Počkejte, až vám bude štyrycet, nebo padesát jak s váma plotýnky zatočej a co teprve artróza kyčelních kloubů.“
Jojo, ty plotýnky mám z chrápání pod širákem jen tak zabalenej v celtě – to bylo na Vranově, jak jsem tam klofnul tu prsatici a nestih jsem se vrátit do kempu. Kdoví jak teď vypadá, už z ní bude určitě měchatá baba. A ty klouby – to je z toho jarního ježdění na mašině za jednou černovláskou – krásná kočka to byla, a byla pro každou špatnost. Však ji mám od té doby doma.
„Hele puso, co dyby sme si vyrazili na mašině jako před lety?“
„A hele je tady jaro a na dědka dou roupy! Kuš, vždyď bys na tu motorku ani nevylez. Víš jak jsem se na mašině strašně bála?“
Bála se, ale jezdila se mnou. Ještě teď se usmívá a v očích je zas ten samý jarní příslib, jako tehdy. Vyrazíme o víkendu ven, do předjaří, né na mašině, ale autem, protože už jsem starej páprda a ten cemr, ten by se ozval, ale pootevřu si okýnko, když máme to jaro a vydrápeme se na Blaník a moje kočka tam pod rozhlednou dostane předjarní pusu a pak se budeme štrachat bahnem a zbytky závějí zase zpátky a kočka bude brblat kudy jí to zase táhnu, jakýma krpálama, ale stejně půjde se mnou, jako tehdy dávno, když jsme jezdívali na mašině…
Kafe? Fuj tajxl…(9.3.2005) Na kafe mám léta letoucí vypěstovaný podmíněný reflex. Tedy abych byl přesný – od roku 1978. Toho památného roku jsem byl u vojenského odvodu. Protože jsme měli být v nejmenovaném okresním městě v osm hodin ráno u odvodní komise, vyrazili jsme z naší rodné vsi už o půl šesté. V šest jsme byli na okresním nádraží a protože se psal rok sedmdesátý osmý, byla už otevřena nádražní restaurace. (Pro později narozené – nedlouho potom bolševik uzákonil, že se alkoholické nápoje směly podávat až od deseti hodin, protože zednická třída se dokázala ožrat ještě před začátkem pracovní doby a výkonnost ekonomiky klesala). Polknul jsem tři pivka, po odvodu další tři, proložil jsem to několika panáky čehokoliv, každej jsme si koupili ještě flašku do vlaku, aby nám nevyschlo. Během chvilky jsme ožrali průvodčího i osazenstvo vagónu a strojvedoucí houkal už kilometr před naší vsí. To už jsem měl v sobě nejmíň půl flašky tvrdýho. Pak následoval projev u pomníku padlým, kterému někteří z nás nevěnovali pozornost a krmili u plotu kachny. Pak jsem u báby Jankovskový polknul knedlovepřozélo a tři pivka. To knedlo vepřo mě nějak rozdovádělo, takže jsem poprvé a naposledy v životě dobrovolně tancoval polku. Pak jsem s kamarády pozřel ještě několik malých pumprdlíků jakési přiboudliny a s úžasem jsem sdělil svému otci, že bába Jankovská si nechala u hospody vybourat dvoje dveře. Táta mi objednal kafe, že prej mi po něm bude líp. Klasickej hrnek klasickýho hospodskýho Standardu. Do tý doby mi nic nebylo, pouze jsem s obtížemi vyrovnával jakési gravitační anomálie a ty pitomý dveře mi vždycky ucukly stranou, když jsem chtěl jít ven a já se praštil vo zeď. Ale po tom kafi mi udělalo neskutečně blbě. Kafe i večeři jsem uložil před hospodou na chodník jako reklamaci. Bohužel to hned sežrali místní psi takže reklamace nebyla uznána. Musel jsem použít dokonce přední náhon, abych se na pokraji smrti dostal domů. Takže od té doby nevezmu kafe do huby protože je to jed!
Rozzuřený děd…(3.3.2005) Moje neteř Kačenka si za svých mrňavých let hrávala na dvoře a to většinou tak, že vysýpala z různých kastrůlků zrní pro slepice. Zrní se samozřejmě zašlapalo do země a slepice neměly co do zobáku. Dědečka to tehdy pěkně míchalo, neboť (cit.): „Takový škody! Můžu jí řikat nahoru dolu aby to nevysejpala a ta potvora neposlouchá!“
I přišel děd na dvůr, všechny kastrůlky prázdné a na dvoře byly hromádky žita pospojované cestičkami vysypanými pšenicí. Rozzlobil se silně a zvolal hlasem velikým: „Kateřino pocem!“
Malé robě se přibatolilo, upřelo na dědečka velké nevinné oči a pravilo: „Copak chceš prdelko?“
Sedmdesátiletý velebný kmet napnul všechny síly a vážným hlasem odvětil: „Vlastně nic Kačenko, di si zase hrát.“
Když dítě zmizelo za rohem, rozchechtal se tak, že se mu splašily slepice…
Večerní procházka aneb zapomenutý pes…(28.2.2005) Ovčoun Denis měl v sobotu večerní procházku mnohem delší, než by si sám pomyslel. Když děvenka moje starostlivá odjíží do práce, či přijíždí z práce, parchant Denis se nenápadně pod rouškou tmy vyplíží z vrat a jde se podívat k lesu. Takže k povinnostem děvenky patří spočítat množinu psů na dvoře, povolat Denise domů a pak teprve zavřít vrata. Denis nechvátá, jde volným krokem a cestou očmuchává drny s možným výskytem myší, protože ví, že od paničky mu bude pouze spíláno a myslím, že se někde ve skrytu duše těší, že si rozzuřená panička jednoho krásného dne vyplivne pajšl. Mě tohle nedělá, protože ví, že jeho přesun domů bych mohl rázně urychlit, když bych silou F zapůsobil ve směru vektoru B->PP kde B je bota a PP je psí prdel. Tolik na úvod.
V sobotu děvenka přijela takřka s vánicí v patách, takže synek jí jenom otevřel vrata, hned za ní zavřel a zalezli jsme do domečku, ucpali okna mechem, načali zrnko vína a zalezli jsme do postýlek jak Karafiátovi broučci. O půlnoci mi to nedalo a vyštrachal jsem se do kůlny pro kus dřeva do krbu, abychom do rána nevymrzli. Rozsvítil jsem na dvůr, pořádně jsem se zababušil do vaťáku, gumáků a beranice, protože kolem baráku svištěl vítr a vzduchem vířily ohromné spousty sněhu. Doštrachal jsem se závějí k dřevníku, nabral dřevo a při cestě zpátky jsem se jen tak mimochodem podíval k vratům.
Za vraty v závěji stál bílej pes a vesele vrtěl ocasem!
Šel jsem se na ten jev podívat zblízka. On tam ve sněhu trčel Denis jak Raisův Zapadlý vlastenec. Potloukal se za plotem od půl sedmý večer, kdy se potajmu odplížil, až do půlnoci a čekal až mu někdo otevře. Že by blbec zaštěkal, to ho nejspíš ani nenapadlo. Jeho kamarád Body se projevil jako pěkná hyena, protože klidně spal v boudě a osud jeho druha ho evidentně nezajímal. Ráno jsem vezl děvenku do práce, protože se trochu sama bála. Metelice totiž neustávala a silnice se dala poznat jenom podle stromořadí. Po celou dobu, kdy jsem otevíral vrata, odhazoval sníh, vyjížděl s autem a zavíral vrata, stál Denis na schodech u domu. K plotu šel až v okamžiku, kdy byla vrata bezpečně zavřená na zámek.
Doufám, že paměť tomu parchantovi vydrží…
Dalmatini(24.2.2005) Můj ovčoun má alergii na dalmatiny už od štěněcích let. Brácha má vždycky nějakého dalmatina už drahně let a dalmatiní štěně Emír toho jména druhý viděl poprvé v životě na SVÉM dvoře ovčáčí štěňátko, které se producírovalo, honilo JEHO slepice, očuchávalo JEHO králíkárnu, požíralo králičí bobky a ochcávalo JEHO rohy. Naštěstí je dělil od sebe plot. Emča řval jak zasypanej horník a štěňátko Denis usoudilo, že je tudíž nutno na něj řvát taky. Štěkali na sebe jak debilové celý odpoledne a výsledkem je Denisova doživotní nenávist ke všemu bílému s černými fleky. Jeho filosofií je, že takovýhle potvory nemají co pohledávat ani na zemském povrchu a ani v přilehlých galaxiích. Je pravdou, že Emír si to samé myslí o německých ovčácích. Když jdu s klukama na procházku, bedlivě se rozhlížím po okolí a v případě výskytu tvora limitujícího k bílé barvě táhnu toho svého pitomce pryč, protože celý Denoušák se strašlivě naježí, začne štěkat jako debil a jeho výraz a postoj naznačuje (slovy klasika): „Servu se s tebou a pak budu tančit v okovaných botách po tvých kostech.“ Z jakéhokoli dalmatina do té doby klidně čmuchajícího kolem svého pána se okamžitě stává štěkající naježená koule energie a páníček poutaje svoji potvoru na vodítko na mě řve: „Von je jinak hodnej, já nevim co to s nim je.“ A já na něj řvu: „Ten muj je taky hodnej, ale nemá rád dalmatiny.“ On pokývá hlavou a řvouce na sebe pozdravy odcházíme každý na jinou stranu.
Neskutečné množství sněhu(21.2.2005) No neskutečné množství, to možná trochu přeháním, napadlo ho asi dvacet centimetrů, pak roztál, obratem ho napadlo patnáct centimetrů. Čili pro obyvatele hor nic moc, ale chudinky cestáře únorový sníh tak rozhodil a vyděsil, že vyrazili do terénu až po šesti hodinách sněžení a to jezdili jenom po hlavní silnici, kde se tak moc nebáli. Zde bych trochu shrnul chování mých hafanů během téhle sněhové nadílky, neboť se tak dělo v době níže popsaného zdechlého počítadla.
První vánici Budulín podle svého zvyku prožil v boudě a vylejzal jenom, když byl čas k jídlu. Denis naopak lítal ve sněhu jako šílený sněhulák, protože skrz jeho kožich se nedostala ani molekula sněhu. Štěkal na sypač, protože nemá rád, když se mu kolem baráku jezdí se zapnutými majáky. Štěkal do vánice směrem k lesu, protože se tam tou bílou tmou určitě přesouvalo něco nesmírně nebezpečného a on to štěkáním zaháněl. Napadlo mě, jestli nemá nějaké námořnické předky, neboť podle mých skromných vědomostí vyčtených z dobrodružných knih se na lodích v mlze, či za sněžení zvoní na lodní zvon, aby se zamezilo srážce s jinou lodí. Představa, že v ovčáčí kotrbě dříme myšlenka, že v hustém sněžení kolem nás pluje zabloudivší fregata Jejího veličenstva, či letadlová loď U.S. Navy a mohla by nám narazit do baráku, je fascinující. V každém případě nám do baráku v té vánici díky Denisově štěkání nic nenarazilo, za což jsem mu byl vděčný a vyzval jsem ho na krátkou procházku. Rozjásaný Denis vyrazil z vrat a z proházené cesty k silnici skočil na cestu vedoucí k lesu.
Chudák zajel do sněhu jak nůž do másla. Místo půl metru vysokýho psa najednou ze sněhu čouhal jenom frňák a uši. Udivený Denis se vyhrabal zpátky na proházený prostor, mohutně se oklepal a pak na mě upřel vyčítavý pohled: „To od tebe pane není hezké, takhle si dělat legraci ze starýho psa. Aby ses vyhnul procházce, schválně jsi celou noc sněžil, aby se nedalo vylézt z baráku.“ A pes zhnuseně odešel domů.
Budulín nemá sníh rád. Obzvláště mokrý sníh nemá rád, protože je chlapec asi revmatickej a po chvíli procházení ho začnou bolet přední tlapy. Ale naopak miluje hromady odházeného sněhu neboť to znamená, že jednak může běhat po odházeném prostoru a druhak může dotyčné hromady podle libosti ochcávat a nikdo mu kvůli tomu nenadává. Budulín je totiž značkovací maniak. Stačí na dvoře nechat patnáct vteřin jakoukoli věc a hned je podepsaná. Hromady sněhu se podepisují dobře, časem se mění a je nutné podpis obnovovat. Přičemž ten Budulínův podpis musí být nahoře. To přijde Body k hromadě sněhu a ucákne na ni. Dalo by se to nazvat parafou. Přijde Denis, pečlivě to očuchá a přepíše to. Během okamžiku se tam zmaterializuje Body, očmuchá svoji parafu, Denisův podpis a podepíše se tentokrát pořádně. Pak přijde ještě třikrát a tuto operaci pokaždé zopakuje. Ten pes musí mít močový měchýř přes půl těla. Ale za chůze nešplouchá, toho bych si všiml.
Zdechlej počítač(13.2.2005) Vejpůl ledna mi zhebnul počítač – konkrétně motherboard odešel na věčnost, i putoval stroj k Mironetům na záruční opravu. Pesimisticky založený mladý muž mi sdělil, že podaří-li se sehnat board stejného typu (neboť ten co se dělal před rokem se už nedělá – to je fofr jak v módním průmyslu) bude oprava za čtrnáct dnů, nebude-li k sehnání, bude opraveno do týdne páč tam dají nový, lepší, chytřejší. Dopadlo to více než dobře, onen mladý muž mi potřech dnech zavolal a stejným pesimistickým hlasem mi sdělil, že stroj už běhá a že si ho mohu vyzvednout. Což o to, vyzvedl bych si ho rád, ale den poté, co zesnulo počítadlo, onemocnělo mi autíčko a bylo na léčení v Imofě za účelem provedení vyměnění těsnění pod hlavou. Prostě v ty dny na co jsem sáhl, to přestalo fungovat. Pro jistotu jsem přestal hladit psy. Děvenka moje starostlivá měla naštěstí noční…
Mašina teď obsahuje tak chytrej board, až se ho sám bojim. Horší byla obnova dat z nejrůznějších záloh, instalace všeho možného softu a další špumprnákle s tím související (včetně pacifikování synka Algiho, který chtěl celý disk zapráskat linuxem). Leč všechno dobře dopadlo, počítadlo počítá a ti mrňaví trpajzlíci, co v něm běhají s kyblíky písmen z klávesnice do procesoru a na disk jsou silní a zdraví jak mají být. Ti co kreslí na monitor, mají pořád dost barvy a kreslí i dostatečně rychle, takže v průsečíku mezi ušima a očima se mi uhnízdil pocit spokojenosti a můžu pokračovat v popisování psích kusů. A že jich bylo!
Problém je v tom, že si perfektně pamatuju, že moje učitelka v první třídě nosila minišaty a cop až do pasu, ale kdybyste mě mlátili, tak si nevzpomenu, co jsem měl včera k vobědu. Takže popisu některých událostí se dočkáte až budu na smrtelný posteli diktovat závěť a mezi řádky komu odkazuju jaký dluhy, propasíruju, jak Denoušák stopoval Avii s myslivcema, abych pozůstalé alespoň něčím rozveselil.

Lov na divočáky V půli ledna se tak šmrdolím po zahradě a psiska mě kontrolujou jestli se neflákám. Najednou začali řvát u plotu jak protržený a já koukám, že dole na louce, u rákosí stojí zelený panáček a čumí na mě. Nejsem tvor příliž stydlivý, i došel jsem si pro dalekohled a začal jsem čumět já na něj. Většina lidí, kteří vám zvědavě brejlí na pozemek, se začne tvářit jako by nic a nenápadně odchází, když zjistí, že na ně brejlíte dalekohledem. Tenhleten panáček nikoliv. S úžasem jsem zjistil, že na mě míří kulovnicí, chvíli jsem uvažoval, jestli někde v baráku nezůstalo z války nějaký dělo, abych mu dal fleka na ten jeho trumf. Pak se psi rozeřvali ještě víc, já sundal dalekohled z očí a koukám, podle plotu mi běží stádo nejmíň deseti divočáků vedené bachyní velkou jak stodola. Myslivci dělali v revíru naháňku na divočáky. Prasata se mejch psů lekla a otočila se směrem dolů po louce. Ten panáček v zeleném byl docela dobrej – dostal dvě, než mu stádo zmizelo z dostřelu. Denis se mohl protrhnout, jak štěkal a kdyby bylo po jeho, šel by honit ty zbejvající prasata po celým reviru až do skonání světa. Budulín ne, ten mi chodil půl kroku za patama a vzhlížel ke mě čistým upřímným pohledem, jako čerstvě pokřtěné nemluvně. Ale vzadu, za těma nevinnýma očima se mlely myšlenky černé jako peklo. Neboť jsem mu na špičce frňáku viděl, že ty prasata ho nezajímaj lautr vůbec – ALE TEN MYSLIVEC JO!!! Neboť myslivec je pro Budulína tvor, kterého je nutno nejprve kousnout do zadele a poté mu urvat jednu ručičku, pak druhou, némlich to samý udělat s nožičkama a zbytek zahrabat na zahradě na horší časy.
Dalo by se kafrat cosi o tom, že někdo z myslivecké jednoty mohl zvednout telefon a zavolat nám, abychom ten den nelezli do lesa, možná by se do cíle nacházejícího se padesát metrů od baráku (nota bene, když jsou kolem toho baráku lidi) nemělo střílet z kulovnice a kdesi cosi, ale na druhou stranu ten muj barák je tam jenom jeden, já nejsem úplně blbej jako někdo a odklidil jsem se ze zahrady k baráku. Přemnožená prasata dělají v lese i v jeho okolí takové škody, že jsem jen rád, že stádo vyplašili a zmenšili a že se tudíž přesune jinam. Brácha pak říkal, že ještě ten den střelili další tři kusy, i popřemýšleli jsme, jestli budou s knedlíkem a se zélim, nebo s šípkovou vomáčkou a společně s klasikem jsme podotkli: „To zase bude v álejích nablito…“
Místo činu Pesové byli pořád jak podebraní, poctivě odštěkali vyvržení zhaslých kusů, jejich odtažení k Avii, její odjezd a odchod myslivců k další leči. Když už byl v okolí naprostý klid, vzal jsem hochy na vodítko a vyrazili jsme prozkoumat místo činu. Pečlivě pročmuchali obě místa, kde divočáci zhasli, Denis měl tendence sežrat vnitřnosti, které našel a po zbytek procházky na mě koukal jak na Herodesa, když jsem mu to nedovolil. Pak odčmuchali celou trasu, po kterou byly oba kusy vlečeny k přijedší Avii a Denis hodlal stopovat Avii přes pole až do hospody. To jsem mu také zatrhl. Budulín – do té doby naprosto vzorovej pes – zjistil, že nastala jeho chvíle a vyrazil po stopě mysliveckého sdružení. Stopa vedla do lesa, což mi vyhovovalo, protože jsem byl trochu nervózní z bandy rozdováděných bouchalů v polesí a nechtělo se mi vykračovat po frajplace, kam je odevšad vidět a nějaký diopricky méně vybavený lovec by si mě mohl klidně poplést třeba… třeba s jelenem (jak rádoby vtipně podotkla děvenka moje starostlivá).
Bodyho hnala lovecká vášeň, protože trofej z myslivce mu vyloženě chybí nad krbovou římsou v jeho boudě a věřím, že by děsně machroval nad kamarádem Denisem, když by mu po sté vyprávěl, jak v lítém boji urval myslivcovi kus gatí i s kšandama. Jenže Body je pes praštěnej, tudíž mu zcela uniklo, že myslivci odbočili vlevo směrem k rybníku Hanikáči a hnal se jako cvok stále vpřed. Uprostřed husté smrkové paseky zjistil, že ztratil stopu a že je v naší společnosti za troubu. Schlípl tedy a zbytek procházky se už choval normálně.
Dámy mají selektivní vidění… (25.1.2005) tedy zejména co se týče věcí technických. Brácha má černýho dvoudveřovýho bavoráka třistašestnáctku. Pořád vypulírovanýho, v bezvadným technickým stavu – prostě jeho osobní pýcha. Já jsem koupil manželce Puntíka, černýho, dvoudveřovýho. Přivez jsem ho k našim ukázat a maminka, ta dobrá duše podotkla: „To je hezký auto, vono je stejný, jako má Milan, žejo?“ Dobrých deset minut jsem si myslel, že budu bez bratra, protože vypadal jak přetopenej kotel :o)))
Když jsem se o tom zmínil v práci, tak mě uklidnila kolegyně, že je to normální. Její otec začal počátkem devadesátých let úspěšně podnikat i zakoupil sobě místo stařičké červené škodověnky stodesítky fungl nové Ford Mondeo. Dlužno podotknouti, že červené. Pozval svoji maminku na návštěvu a těšil se, jak ji překvapí. Zaparkoval u nádraží a šel čekat na vlak. Maminka vystoupila, pozdravila syna, vyšla před nádraží a neomylně zamířila k Mondeu, které syn dálkově odemkl. S tváří pokerového hráče otevřela dveře, sedla si, zapla samonavíjecí pásy a řekla skoprnělému synovi: „Tak pojedem, ne?“
Na jeho nesmělou otázku, zda si všimla, že má nový auto, odpověděla se zamyšleným pohledem: „Nový? Ani jsem si nevšimla, dyť je červený…“
Otec kolegyně prý chvíli velmi pevně držel volant, hleděl do střešního okna a tiše syčel…
Nedá mi zavzpomínat (5.1.2005) zavzpomínat na bývalého kolegu a jeho dva pesoně. Jeden byl špic – zvíře cholerické a lehce dementní, druhý byl borderkolie. Špic byl starší a jak známo, starého psa novým kouskům nenaučíš. Takže když kamarád volal psy ze zahrady, špic, jak byl po léta zvyklý, oběhl barák a proběhl otevřenými vchodovými dveřmi dovnitř. Natolik důvěřoval svému pánovi, že dveře předem otevřel, že ani nekontroloval otevřenost těchto. Páníček občas, když špic něco příšerného spáchal a měl následovat trest, kochal se sadistickou myšlenkou nechat dveře zavřené a zavolat psa domů, ale budiž mu přičteno k dobru, že toto nikdy nerealizoval a pouze zločinnému čoklovi vynadal do bezvědomí. Dlužno podotknout, že špic vždycky obíhal tu delší stranu baráku, protože na té kratší kdysi dávno, za štěněcích dob, byl uložen nějaký materiál bránící psímu přesunu. Uplynula již léta, plocha byla jako tabule porostlá golfovým trávníkem, ale špic zřejmě nechtěl riskovat :o). Borderkolie po nastěhování dvakrát na povel „Domů“ běžela za špicem, pak ale zjistila trasu kolem kratší strany a v poklidu běhala tudy a vypadalo to, že se upřímně baví tím mrňavým uprskaným cholerikem, který vždycky udýchaně dobíhal až po ní a strašlivě jí nadával…
Příspěvek byl publikován v rubrice Mr. Owcrope. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.
0 0 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments